Ostatní

Legenda - O kováři a hvězdě

13. března 2016 v 16:58 | Frána
Na tvůrčím psaní byl druhý úkol. Napsat legendu o tom, jak vzniklo naše jméno. A tak vzniklo tohle. Příjemné čtení :)
Frána :)

O kováři a hvězdě

Kdysi dávno, když ještě nad světem bděli bohové, vypadala noční obloha jinak. Hvězdy nebyly tak vzdálené, shlížely na zem a pozorovaly lidi, stejně jako lidé v dnešní době pozorují je. Noc co noc tančily po obloze a stávaly se inspirací umělců. A občas, když zrovna nevěděly, čím by se zabavily, dávaly úkoly poutníkům. Těm, kteří uspěli, splnily přání. Každý, kdo to ale nezvládl, byl odsouzen do konce života vzhlížet jedině ke hvězdám a zbytek světa neviděl, protože už nikdy nemohl najít větší krásu.
To potkalo i mladého kováře, který se za jasné noci vracel domů. Hvězdy mu tehdy daly hádanku, ptaly se ho na jméno své nejmladší sestry. Nebohý muž netušil, že bohové před dávnými věky zakázali nebešťanům jmenovat se, a i kdyby to snad věděl, nevzpomněl by si. Příliš se mu při pohledu na krásnou dívku zatmíval rozum.
"Kdyby bylo po mém, nosila by jméno Inanna - jméno stejně vzácné, jako její zářivý úsměv. Jen si nejsem jistá, zda-li je hodno takové krásy," usmál se, uklonil a odešel, protože mu bylo jasné, že otázku nezodpověděl. Mladičkou hvězdu to očarovalo. Přestože ho její sestry zavrhly, ona od něj nechtěla odvrátit svou tvář. Následovala ho na každém kroku a jméno, kterým ji nazval, přijala za vlastní.
To ovšem rozhněvalo bohy. Když se nebešťanka pojmenovala, brali to jako projev vzpoury, už jim nebyla tou bezmezně oddanou služkou. Museli zabránit tomu, aby jejímu příkladu následovaly další hvězdy. Za trest zamilovanou dívku svrhli na zem a proměnili ji v kov, jakého na světě doposud nebylo.
Když ji kovář našel, rozplakal se. Jeho slzy dopadaly jedna za druhou na mrtvé tělo a kouzlem bohyně milosrdenství, které se nešťastného páru zželelo, v něm probudily nový život, jiný než ten předchozí. Mladík vzal tělo hvězdy do kovárny a s pomocí truchlících nebešťanek si vykoval dvě dcery. Inu a Annu. Hvězdami zrozené.

Líčení - bříza

13. ledna 2016 v 7:50 | frana-alrika
Nový rok, nový design, nový začátek. Já osobně doufám, že se mi blog podaří zase rozjet a pozvednout z popela, přestože většina mých blogových přátel a čtenářů tento svět už opustila. A protože byl tento blog původně zamýšlen jako povídkový a mé cíle s povídkami se posunuly někam jinam, budu muset vymyslet nová témata, o kterých psát. Ale nebojte se, stejně se tu sem tam nějaké to psaní objeví, od toho je koneckonců i dnešní článek.
Minulý rok jsme měli ve škole možnost vybrat si jeden volitelný seminář a protože byla ta možnost, měla jsem hned jasno a šla jsem na tvůrčí psaní. Tak píšu. A mám spoustu zajímavých textů, o které bych se s vámi ráda podělila. Pro začátek jedno líčení. Můj pohled na svět bývá občas skoro až přehnaně dramatický, možná až básnický a příběhový a to se samozřejmě odráží i na tomto textu. Bylo mi dokonce řečeno, že po nějaké době nebylo poznat, co vlastně popisuju :D Ale to posuďte sami. Líčení ma téma "Proměna stromu během podzimu".

Bříza

Stojí tam jen tak sama, stranou od všech. Na ostrůvku trávy uprostřed betonu, na ostrůvku nebe uprostřed paneláků. Paprsky slunce, kterým pomalu dochází letní žár, jí pročesávají dlouhou hřívu. Mezi zelenými lístky se objevují první hrozny zlata jako stříbrné prameny ve vlasech ustarané matky. Její koruna připomíná mozaiku z jantaru a smaragdů. Mozaiku znázorňující slunce, které spadlo z nebe, a jeho úlomky teď v trávě čekají na toho, kdo by je posbíral. Dlouhé tenounké větve se slabě pohupují ve větru, jen velmi bystrý pozorovatel si všimne, že některé už jsou holé. Ty pak z těch mohutnějších visí jako šňůrky rozsypaných korálků.
Počasí se pomalu mění a s ním i nebohý strom. Podzim z něj vysává život, bere mu barvy, jen aby je mohl ve vhodnou chvíli vyměnit za jiné. Ten okamžik ale ještě nenastal.
Kmen vzdoruje nepřízni počasí, jen pár dalších listů se proměnilo ve zlaté penízky. Už brzy se ale bříza obleče do bronzova, aby naposledy dala světu na obdiv svou ohnivou korunu. Ví, že dříve či později vítr zvítězí v horlivém boji - a nebo snad posledním tanci, než se stromy uloží ke spánku. A potom bude listí poletovat vzduchem jako potrhaná motýlí křídla. Nebo jako ohořelý pergamen popsaný básní, kterou už si nikdy nikdo nepřečte. Bříza bude ztrácet svou pestrou chloubu stejně jako hlas, až došeptá naposledy. Bude stát sama na ostrůvku bílé uprostřed šedivé, na ostrůvku sněhu uprostřed bláta. Nahá a němá.

Kdy mě baví psát

22. září 2015 v 20:51 | Frá
Psát mě baví pokaždé, když to znamená toulat se fantazií a pustit uzdu představivosti. Když jsem šťastná, ale i tehdy, když pláču nebo se zlobím. Nebo možná naopak - jsem šťastná a pláču, když mě baví psát, protože prožívám příběh spolu se svými postavami. S nimi dýcham, s nimi doufám i trpím.
Baví mě psát, když chci uniknout před realitou. Protože tehdy jsem svým vlastním pánem, mám v rukou celé světy a v nich platí pravidla. Dávám slovy život příběhům, aby nebyly zapomenuty.
Baví mě psát vždy, když držím v rukou tužku a papír. S každou větou více a více.

Kdy baví psát vás?
Frá

Zelenina! (Ovoce?) 1

19. ledna 2013 v 17:56 | frana-alrika
Ahojte,
mám tu zajímavý článek jen tak, pro pobavení. Jak jste si již možná všimli, je o ovoci a zelenině. Vůbec jsem nevěděla, kam to zařadit, ale nakonec to skončilo v Jiném psaní. Jsou to nějaké hlášky, mé, kamarádky, z facebooku i z internetu, nějaké vtipné články a vtipy samotné. Doufám, že alespoň trochu potěší. :)

Archara

4. října 2012 v 20:13 | frana-alrika
Tak, rozhodla jsem se vám sem dát pro srovnání NAPROSTO PRVNÍ DÍLO, co jsem kdy napsala. Jsou k tomu i obrázky a to ty samé, co v článku "Obrázky k Archaře". Ale protože jsem to psala už vážně dávno, buďte prosím, shovívaví.
PS.: Je to o dost delší než moje současné kapitoly, ale zase méně rozepsané, takže se i á divím, JAK JSEM TO VLASTNĚ UDĚLALA?
PPS.: Byla bych ráda, kdyby jste se u toho nepotrhali smíchy, a jestli jo, nepište mi to prosím do komentářů.
PPPS.: Ještě jsem to nekontrolovala, chyby mi pište do komentářů.
Pěkné čtení!
 
 

Reklama