Únor 2016

Steampunk jede

24. února 2016 v 19:09 | Frána |  Inspirace
Tak jsem zjistila, že mám zoufalý nedostatek rubrik, protože najít nějakou, do které by se hodil tento článek, byla hrůza. Nakonec jsem zvolila cestu nejmenšího zla a hodila to do kostýmových záležitostí, přestože to není tak úplně pravda.
Připravuju se na seminární práci na výtvarku a protože jsme měli libovolné téma, skončila jsem nakonec u steampunku. Měla bych jí psát, čas je do konce února. Ale znáte to, prokrastinace je mocná čarodějka a tak místo toho brouzdám hlubinami internetu, prohlížím si nádherné obrázky a dělám houby. Proto jsem se nakonec rozhodla napsat tento článek, docela doufám, že se mi podaří donutit se napsat o tom něco víc a to zajímavější formou, než tou seminární. Potom bude stačit zkopírovat a poupravit :D Pro začátek první část. Úvod a móda.

Pro začátek inspirující písnička:

Proč je tak těžké doma uklidit

12. února 2016 v 18:22 | Frána |  Téma týdne
Jeden malý pokus o fejeton, který je pro mě spíš drsnou a smutnou realitou než co jiného.
Člověk odemkne dveře, stihne zablácenými botami udělat dvě kolečka po bytě, než si je sundá, a pak zjistí, že se mu mezitím podařilo někde ztratit klíče. Myslím si, že to není jen můj problém, že to alespoň částečně znají všichni. Domov je místo na ztrácení věcí.
Jednou jsem hledala pero od tabletu. Ne, nebylo tam, kde leží normálně, dívala jsem se, vážně. Několikrát. A pak jsem hledala kolem toho. A pak jsem hledala na místech, kam bych ho mohla odnést. A pak jsem hledala na místech, která s tabletem nebo snad perem od tabletu nemají vůbec nic společného. Hledala jsem ho i v ledničce, vážně, nedělám si srandu. Nebylo tam. Jak překvapující. Byla jsem už vážně zoufalá a tak jsem se začala ptát ostatních členů domácnosti. No, ani se nedivím, že na mě koukali divně, když jsem se zeptala, jestli náhodou neví, kde mám pero od tabletu. Jak by to asi tak mohli vědět, že? Hledání věcí nedává smysl. Kdyby ano, tak ho táta v další chvíli nenajde přesně na tom místě, kam jsem se dívala napoprvé. A přesně v takových chvílích přichází na řadu vysvětlení se šotky. Anebo je na čase si přiznat, že máte v pokoji moc velký nepořádek a ten potřebuje uklidit.
Víte, s uklízením je největší problém. Ano, domov by se asi měl uklízet, jak by to za chvíli vypadalo. Jenomže když se uklízí spousta věcí najednou na různá místa a člověk je zvyklý, že ležela přesně tam, kde ležela... Po úklidu by měl člověk přesně vědět, kde co má. U nás doma to vypadá přesně naopak. Po úklidu přichází naprostý chaos, kdy nikdy nikdo nemůže nic najít a tak se všechny uklizené věci zase vyhází, aby se všechno našlo, a vzniká tím chaos ještě větší, protože teď už to není organizovaný bordel, ale náhodná hromada věcí, které stály hledajícímu člověku zrovna v cestě.
Domov je místo, které občas věci záhadně polyká. Ale občas je také záhadně vrací v ty nejpodivnější a nejnevhodnější okamžiky. Jako je třeba právě úklid. Dobře, máte tedy hromadu neorganizovaného chaosu a najednou se v domě orientujete ještě hůř, než když bylo uklizeno. Co udělat? Ano, teď je doopravdy potřeba uklidit, tomu se člověk prostě nevyhne. A tak začne. Vezme první věc, uklidí ji na poličku, vezme druhou věc, uloží ji do šuplíku, vezme třetí věc... je hele, tuhle přihrádku jsem vážně dlouho neotevíral! A už to jede. Člověk záhadně nachází věci několik let ztracené a v náhlé nostalgii se jimi začíná prohrabávat. Pokládá je vedle sebe, vyndává další a další, vzpomíná... a že neuhodnete co? Vzniká další hromada nepořádku. A tak máte najednou hromady dvě. A ani jedna se nezmenšuje, přesně naopak. Zdá se, jako kdyby do sebe záhadně natahovaly další a další věci a po chvíli už nevíte, která věc byla na které hromadě (pokud se nedostanete až do bodu, kdy jsou obě tak velké, že se spojí a vytvoří alianci proti společnému nepříteli).
Po chvíli už doma nikdo nehodlá ten bordel, který vám pomalu málem opětuje pohled, tolerovat a tak musíte uklízet. Říkáte si - do třetice všeho dobrého, to už přeci musí vyjít, ne? A tak začnete. Zase. Chvíli uklízíte, uklízíte... a pak si všimnete, že uklízíte něco ale úplně jiného, protože ta polička byla přeci strašně zaprášená, museli jste vygumovat malůvky ze sešitu, který vám zrovna přišel pod ruku, anebo jste přeci nutně museli uklidit i ty baterky, na které jste si vzpomněli při uklízení diktafonu. To jenom ten bordel v pokoji zůstává stále stejný. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Anebo alespoň do bodu, kdy by hlavního hrdinu sežrala oživlá masa neuklizených zbytečností. Což mě přivádí k tomu, že za mnou jedna zrovna stojí a místo toho, abych proti ní bojovala, píšu na blog. Jdu uklízet. Držte mi palce...

Frána