Leden 2016

Podzimní CONiáš

17. ledna 2016 v 22:00 | Frána |  To, čemu říkají život
Je to už víc jak čtvrt roku, stejně jsem se ale rozhodla napsat vám o tom, jak jsem byla devatenáctého září na CONiáši. Protože co je hlavní - konalo se tam vyhlášení hororové soutěže Rokle šeré smrti. Jak už jsem psala ve svém nudném hodnocení roků od dva tisíce čtrnáctky do šestnáctky (najdete zde, kdyby vás to snad zajímalo), právě v této soutěži jsem se umístila na třetím místě v kategorii do osmnácti let. Má povídka bude v internetovém sborníku, to se mnou bude k nevydržení, až to vyjde :D

Historka o tom, jak moc jsem se ztrapnila, i má fotka (ty se tu moc často neobjevují, takže pokud vás zajímá, kdo to vlastně ta Frána je, odpověď na svou otázku najdete) v celém článku.

Líčení - bříza

13. ledna 2016 v 7:50 | frana-alrika |  Ostatní
Nový rok, nový design, nový začátek. Já osobně doufám, že se mi blog podaří zase rozjet a pozvednout z popela, přestože většina mých blogových přátel a čtenářů tento svět už opustila. A protože byl tento blog původně zamýšlen jako povídkový a mé cíle s povídkami se posunuly někam jinam, budu muset vymyslet nová témata, o kterých psát. Ale nebojte se, stejně se tu sem tam nějaké to psaní objeví, od toho je koneckonců i dnešní článek.
Minulý rok jsme měli ve škole možnost vybrat si jeden volitelný seminář a protože byla ta možnost, měla jsem hned jasno a šla jsem na tvůrčí psaní. Tak píšu. A mám spoustu zajímavých textů, o které bych se s vámi ráda podělila. Pro začátek jedno líčení. Můj pohled na svět bývá občas skoro až přehnaně dramatický, možná až básnický a příběhový a to se samozřejmě odráží i na tomto textu. Bylo mi dokonce řečeno, že po nějaké době nebylo poznat, co vlastně popisuju :D Ale to posuďte sami. Líčení ma téma "Proměna stromu během podzimu".

Bříza

Stojí tam jen tak sama, stranou od všech. Na ostrůvku trávy uprostřed betonu, na ostrůvku nebe uprostřed paneláků. Paprsky slunce, kterým pomalu dochází letní žár, jí pročesávají dlouhou hřívu. Mezi zelenými lístky se objevují první hrozny zlata jako stříbrné prameny ve vlasech ustarané matky. Její koruna připomíná mozaiku z jantaru a smaragdů. Mozaiku znázorňující slunce, které spadlo z nebe, a jeho úlomky teď v trávě čekají na toho, kdo by je posbíral. Dlouhé tenounké větve se slabě pohupují ve větru, jen velmi bystrý pozorovatel si všimne, že některé už jsou holé. Ty pak z těch mohutnějších visí jako šňůrky rozsypaných korálků.
Počasí se pomalu mění a s ním i nebohý strom. Podzim z něj vysává život, bere mu barvy, jen aby je mohl ve vhodnou chvíli vyměnit za jiné. Ten okamžik ale ještě nenastal.
Kmen vzdoruje nepřízni počasí, jen pár dalších listů se proměnilo ve zlaté penízky. Už brzy se ale bříza obleče do bronzova, aby naposledy dala světu na obdiv svou ohnivou korunu. Ví, že dříve či později vítr zvítězí v horlivém boji - a nebo snad posledním tanci, než se stromy uloží ke spánku. A potom bude listí poletovat vzduchem jako potrhaná motýlí křídla. Nebo jako ohořelý pergamen popsaný básní, kterou už si nikdy nikdo nepřečte. Bříza bude ztrácet svou pestrou chloubu stejně jako hlas, až došeptá naposledy. Bude stát sama na ostrůvku bílé uprostřed šedivé, na ostrůvku sněhu uprostřed bláta. Nahá a němá.