O strašidlech

21. února 2015 v 22:10 | frana-alrika |  Společné povídky
Proč se tenhle článek jmenuje tak, jak se jmenuje, byste sami nikdy nezjistili, takže vám to ráda řeknu. Jde o společnou povídku, kterou jsem začala psát s Ilíou (Mockrát ti děkuju, že jsi do toho šla a že máš se mnou trpělivost. Jenom to sem přidat mi trvalo věčnost, o psaní nemluvě. Další část zveřejni, kdy uznáš za vhodné :) Btw - jakže jsme to chtěly pokračovat? :D). Je to městská fantasy = fantasy odehrávající se v součastnosti, hl. děj našeho příběhu je v Praze. Tenhle kousek ještě na fantasy nevypadá, ale to se velmi rychle změní, nebojte (s prvními slovy další části). Název neberte moc vážně, je to dost nahodile, napsala jsem první, co mě napadlo :D
Užijte si čtení ^^



Začátek cesty

Amanda Grimes stála v obrovské letištní hale a nervózně se dívala skrz prosklenou stěnu na přilétající letadla. Kolem ní se to jen hemžilo životem, ale pro ni teď existovala jenom ta přistávací rampa.
Nebe mělo ten ojedinělý odstín šedé, který je vidět jenom za bouřky a na sklo začaly narážet první kapky deště. Už jen z toho pohledu na ni šel chlad. Bezděky si přitáhla svetr blíž k tělu a znepokojeně se podívala na oblohu. Je bezpečné létat za bouřky? A je vlastně vůbec bezpečné LÉTAT?
Nikomu o svém strachu z létání neřekla, dokonce ani tátovi a teď nevěděla, jestli toho nemá litovat. Možná by ji přátelé uklidnili, že to není tak hrozné, jak se může zdát, ale spíš by se ji pokusili od cesty odradit a to ona nemohla dovolit. Musela tuhle cestu podstoupit. Tuhle i tu další. Kvůli své matce.
Jednobarevná šeď oblohy i siluety letadel se začali slévat dohromady a jí před očima vyvstávaly obrazy. Možná představy, možná neexistující vzpomínky na události, které znala jen z vyprávění. Táta mámu potkal, když byl na služební cestě v Tokiu. V hotelu prý měli nějaké problémy s rezervací pokojů, takže potom celý nervózní pobíhal po recepci a snažil se to nějak vyřešit. A všimla si ho máma, která tam tehdy pracovala jako recepční. Podle tátova vyprávění to byl samozřejmě on, kdo ji pozval na kávu, ale Amanda si byla více než jistá, že to bylo naopak. Znala totiž i babiččiny historky o tom, jak stydlivý byl k dívkám. Musela se pousmát. Neuměla si to představit, o tátovi by řekla všechno možné, jen ne to, že je stydlivý. Takového ho neznala.
Vždy jí vyprávěl, že se měli s maminkou moc rádi, a ona mu to až donedávna věřila. Ale teď už ne. Kdyby jí doopravdy miloval, neopustil by ji. On říkával, že se musel naléhavě vrátit do Ameriky a že se plánoval vrátit, ale byl příšerně vytížený. Vedli alespoň vztah na dálku, až po devíti měsících ho máma navštívila a to i s maličkou Amandou. Potom sama jejich vztah ukončila, protože prý neměl žádnou budoucnost.
Am nevěděla, jestli tomu má věřit. Jestli chtěl otec doopravdy Tokio ještě někdy navštívit, nebo to byli jen lži a výmluvy. Snažila se věřit tomu, že chtěl, ale to bylo spíš tím, že v jejích očích vypadal jako úžasný otec a proto si nemohla představit, že by byl tak špatným milencem.
Zamrkala a vrátila se zase do přítomnosti. Podívala se na svůj odraz ve skle, na své dlouhé černé vlasy pečlivě svázané do culíku i na asijské rysy, které zdědila po matce. Na svůj odhodlaný výraz. Lístek sevřela v ruce ještě pevněji. Lístek, který jí ale neměl zajistit cestu do Tokia, nýbrž do Prahy. V uších jí zazněla tátova slova: "Dobře, ale ještě než pojedeš do Japonska, zastav se za Petrem Podhorským. Pojede s tebou." Doteď nechápala, co znamenala ta trocha škodolibosti, která se mu v tu chvíli objevila v očích, ale nejspíš to měla velmi brzy zjistit.

Znovu se podívala na přistávající letadla. Najdu ji. Zhluboka se nadechla a potom se konečně odhodlala vydat vstříc svému strachu. Ať to stojí, co to stojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 23. února 2015 v 10:07 | Reagovat

Hned jdu sepsat informační článek na blog. :D
Takhle zveřejněné to vypadá tak... dokončeně :D... ehm... ne, to není to slovo. Kruci, mám to na jazyku! -_- No nic, já si vzpomenu, wait for it :D
Ehm... zase kecám blbosti. To spíš ty máš hodně trpělivosti se mnou. :)

2 Casion Casion | Web | 23. února 2015 v 16:20 | Reagovat

Napísané to je naozaj zaujímavo, som zvedavá, čo sa z toho príbehu vyvinie ďalej a ak mi to čas a povinnosti dovolia rada ho budem čítať, pretože ma oslovil :-)

3 Brambora Brambora | 25. února 2015 v 15:49 | Reagovat

Musím říct, že zatím se mi to zdá pěkné. :) Nejsem si jistá, jestli jsi mi o tom náhodou nepovídala...?
Každopádně jsem zvědavá na pokračování! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama