Masky (2/2)

21. června 2014 v 21:20 | frana-alrika |  Jednorázové povídky
Ahoj,
mám tu pro vás druhou část povídky Masky. Nelekejte se, na začátku je kousek textu, který byl na konci první části, to pro připomenutí :)

Vydra si připadala jako nějaký zločinec, když se plížila ze svého vlastního domu. Když pohledem naposledy sledovala všechny své přátele i pacienty, teď pokojně spící na tenkých dekách, vzpomněla si na toho muže, kterému tehdy pomohla na onen svět. Tenkrát se tiše zlobila, že se na smrt těší, protože ho zbaví trápení. Ale dnes si uvědomila, že dělá to samé. Utíká ze života vstříc smrti. Třeba chtěla doopravdy něco změnit, obětovat se pro dobro ostatních, ale možná si to jen nalhávala. Možná už tu prostě nechtěla být a celá ta výprava pro ni byla jen prostředkem.

Začalo pršet. Po dlouhé době to nebyla plískanice doprovázená hromy a blesky, jen lehce poprchávalo a kapky vybubnovávaly na střechy tiché melodie.

Vydra se naposledy ohlédla za vesnicí i za svou minulostí. Naposledy pomyslela na lidi, které opouštěla. A potom nechala slzy oblohy smít z duše nejistotu. Najednou si byla svým posláním jistá. Teď už se nebála.

V noci vypadal mrtvý les ještě hůř. Pařáty větví se po ní sápaly, chytaly ji za oblečení i za vlasy a ona měla pocit, jako kdyby jí ty drápy trhaly duši.

"No konečně! To je dost, že jdeš," ozval se ze tmy Liščin hlas a v tu chvíli se všechna hrůza rozplynula.

"Omlouvám se, že mi to tak trvalo. A děkuji, že jste na mě počkali."

"Ale, to nestojí za řeč. Jsme rádi, že sis to rozmyslela. Čím víc nás je, tím větší je šance na úspěch, no ne?"

Vydra nevěděla, co mu na to má říct a tak si místo odpovědi prohlédla, kde to vlastně jsou.

"Kde je Jelen?" zeptala se, když si uvědomila, že ho nikde nevidí. Liška jen ukázala někam za ně, dál mezi stromy.

"Co se mu stalo?" odhodlala se nakonec vyslovit otázku,která jí už dlouho ležela v hlavě.

"To by mě taky zajímalo, ale nechce s námi mluvit," povzdechla si Liška. "Měli bychom vyrazit. Čeká nás dlouhá cesta a zítra budu raději spát na svěží trávě před chrámem, než v téhle břečce."


Chrám, domov samotné bohyně, byla honosná, velkolepá stavba. Jeho zdi z bílého mramoru zdobené obrazy z historie vyvolávaly respekt i bázeň. I les jako by se ho bál. Stromy se smaragdovými korunami stály kolem chrámu v dokonalém kruhu, nechtěly překročit neviditelnou čáru, narušit atmosféru tohoto místa.

Když sem Služebnící došli, celá krajina se koupala v krvavém západu slunce. Rozhodli se jít za bohyní až ráno, ale představa času, po který neměli co dělat, v nich vyvolávala místo radosti hrůzu. Znamenalo to, že mají spoustu času na přemýšlení.

Před chrámem plál oheň a jiskry z něj šly vstříc prvním hvězdám. Liška seděla těsně vedle Vrabčáka a smála se na celé kolo.

"Tys ji vážně opil?" ujistila se Vydra. Ještě pořád se zdráhala tomu uvěřit.

"Jenom malinko!" bránil se Vrabčák. "Podívej, zítra je den D. Považuji za důležité se řádně bavit."

"Zítra tě bude nesnášet," poznamenala.

"Zítra je zítra. Navíc musíme oslavit záchranu světa, ne? Zítra už to asi nestihneme." Vždy obdivovala, jak si dokázal udržet radost a úsměv v tváři, ale dnes to působilo až křečovitě a neupřímně. Přesto měl v něčem pravdu. Zítra už to nestihnou… Vydra si slíbila, že si dnešek doopravdy užije, protože jindy už nebude mít příležitost. Tak vstala a tančila. A než se nadála, tančili všichni v paprscích ohně, které odháněly všechny chmury. Dnes poprvé se všichni cítili ne jako Služebníci ale jako lidé. Dnes se nemuseli schovávat za své masky. Byli to oni a to žádná maska neskryla.



"Můžeme?" zeptala se Liška. Ještě pořád měla na Vrabčáka vztek kvůli včerejšímu večeru, ale nechtěla zdržovat. Čekal je úkol.

"Počkejte ještě chvíli," zarazila je Vydra, "vždy jsem si přála, aby někdo znal mé opravdové jméno. To, které mi dala matka." K jejímu překvapení se nesetkala s odporem, ostatní souhlasili. Věděli, jakou mají jména moc, ale oni si věřili.

"Jmenuji se Beáta." Řekla a v tu chvíli jakoby z ní spadla všechna tíha světa. Upustila strach i starosti, teď už byla připravena zemřít.

"Bea, to je krásné jméno," usmál se Vrabčák a ona mu úsměv oplatila. Takhle jí nikdo neřekl od doby, kdy byla malá. "Já jsem Kamil."

"Těší mě, Kamile, mé jméno je Laura," uklonila se Liška způsobem, jakým to vždy dělával Vrabčák. Všechny pohledy se upřely na Jelena. Z jeho tváře zakryté maskou šlo vyčíst váhání, ale nakonec sebral odvahu i on.

"Sebastián."

Dodalo jim to odvahu. Věděli, že při sobě stojí, a měli v sobě oporu. Podívali se na vchod. Byl dost široký, aby v něm šli všichni čtyři vedle sebe. Jelen se chytil Lišky a Vydry a ony neucukly. Naopak byly rády, protože samy nevěděly, co je v té tmě čeká. Liška chytila ještě Vrabčáka a vytvořili tak řetěz. Teď jimi kolovala síla. Všichni měli strach, ale nebyli sami.

"Teď, nebo nikdy." A s tím se vydali vstříc temnotě.



Dlouho šli temnou chodbou, bok po boku, ruku v ruce. A potom se ocitli na místě, kde chodba přecházela v sál. Nad hlavami se jim rozsvítilo světlo a oni si tak mohli prohlédnout celé to mistrovské dílo. Vysoký strop podpíralo dvanáct sloupů, všechny velkolepě zdobené figurami lidí a zvířat vypracovanými do nejmenšího detailu, až se zdálo, že se každou chvíli otočí, aby si prohlédli nezvané hosty. Kdesi v dálce zahlédli oltář. Překročili neviditelný práh a s tím krokem je do nosu udeřila všudypřítomná vůně. Byla lehká jako vánek, ale přesto ji cítili jasně a zřetelně. Byla opojná a zdálo se jim, jako by se do nich vpíjela. Zároveň uslyšeli slabounkou hudbu. S tím si Vrabčák nemohl ani v nejmenším zadat. Byla to řada tónů, zdánlivě nesourodých, které se ale proplétaly, jako by měly vlastní život, a tvořily květnatou melodii. Každou chvíli se měnila, byla neopakovatelná a vždy, když se ji snažili jen trošičku uchopit, pochopit její podstatu, vyklouzla jim a znovu začala hrát podle nového řádu. Byla jako život sám.

Jak se blížili k oltáři, sílila, až jim naplňovala srdce a stala se jejich součástí. Uvědomili si, že ani kdyby chtěli, nedokázali by odejít. Ne, dokud hrála tato hudba.

A pak se tam ocitli. U oltářního kamene, celého porostlého bujnými rostlinami, které nikdy v životě neviděli. Poklekli a hudba utichla.



Místností se rozlilo oslepující světlo, ale nikdo ze Služebníků se ani nepohnul, nikdo se nepodíval, odkud světlo vychází. Oni to věděli. Přicházela bohyně.

Nejdříve slyšeli kroky. Už od začátku bylo jasné, že nemohou patřit člověku. Byly lehké jako chmýří pampelišek a tak nějak melodické. Bylo to, jako kdyby ty kroky zpívaly. Jako by je provázela hudba všech řek na zemi, jako by se v nich ozýval jarní zpěv ptáků a šepot stromů.

Nikdo ze Služebníků by nikdy neřekl, že už jen zvuk kroků může být tak omamný a čarokrásný.

"Povstaňte," ozvalo se, když koky utichly. Ten hlas byl taktéž krásný, ale zároveň děsivý. Byl nelidský a byla v něm nevyřčená hrozba, bohyně čekala na sebemenší chybu, nebo jen náznak odporu, aby je mohla zničit.

Poslechli ji, ale než se postavili, automaticky zvedli pohledy. V jeden a ten samý okamžik se všem zatajil dech, pohled do Dameiny tváře je všechny ochromil. Byla jako letní bouře, stejně úchvatná, ale i ničivá a obávaná. Vzala na sebe podobu mladé ženy, ale oni věděli, že je starší než sám svět, neboť to byla ona, kdo ho stvořil. A teď stála proti nim, tváří v tvář.

"Co chcete, proč jste vstoupili do mého chrámu?" osopila se na ně bohyně. Bylo to zvláštní, jeden by řekl, že v takové situaci se nezmůžou na slovo, ale slova jakoby jim z úst vyplývala sama.

"Omlouváme se za troufalost, ale přišli jsme sem nabídnout obětinu výměnou za tvé usmíření." Liška by nikdy neřekla, že dokáže něco takového byť jen vymyslet, natož vyslovit. A přesto to řekla a slova teď visela nad jejich hlavami jako ostří popravčí sekyry. Chvíli bylo ticho, ale jim to připadalo jako věčnost, byla to nejdelší doba v jejich životě.

Bohyně se rozesmála zvonivým smíchem a oni znejistěli. Směje se snad jim?

"Chcete si hrát na hrdiny? Dobrá, dám vám šanci. Co jste ochotni mi nabídnout?" zeptala se jich. Teď nadešel okamžik, na který tak dlouho čekali.

"Svůj život." Všichni tři Služebníci, kteří doteď byli zticha, se na Lišku otočili. Vyděsilo je, s jakým klidem to řekla, jako kdyby o nic nešlo. Ale potom si uvědomili, že vlastně doopravdy o nic nejde. Zemřou tak jako tak.

Damea se zatvářila překvapeně, ale oni jí údiv nevěřili, byla přece vševědoucí. Každopádně si ji získali, zaujali ji.

"K čemu by mi byly vaše životy?" zeptala se a nedala znát touhu, kterou v ní probudili. Nepochybovala o tom, že nic nepoznají. Byla dobrá herečka. "Raději odejděte, stejně byste nezvládli obětovat se mi. Jste přece jen lidé," odfrkla si, "nezvládli byste opustit svůj život." Odvrátila od nich tvář a chtěla odejít, k její radosti ji ale zastavili.

"Mýlíte se, má paní. Naše životy jsme již dávno opustili, už před odchodem z našich domovů. Teď patří tobě," ozval se poprvé za celou dobu Jelen

Damea se usmála. Oni to doopravdy chtěli udělat. Jen jestli neutečou, až dojde na věc.

"Chcete mi dokázat svou věrnost? Prosím!" Podala každému z nich jednu stříbrnou obřadní dýku. Nikdo z nich nepostřehl, že by něco do té doby držela, a ani neviděli, že by si je brala. Prostě tam náhle byly.

Dýky se mihly v tom bílém světle, které naplňovalo celou místnost, a bodly. Čtyři bezvládná těla se zhroutila na zem. A bohyně se usmívala.



Zem se znovu zazelenala, více než kdy předtím. Bažiny a pouště zanikly stejně rychle, jako vznikly, a na jejich místě vyrašily nové trsy trávy. Stromy byly obtěžkány ovocem a louky se zaplnily květy. Země byla jako znovuzrozená. Bohyně Damea se usmířila.

Někteří lidé se vraceli do svých původních domovů, jiní zůstávali pod ochrannými křídly Služebníků. Po dlouhé době ulice znovu ožily hlasy trhovců a smíchem dětí. Lidé se přestali schovávat a vydávali se do blízkých i vzdálených vesnic, aby navštívili své známé a pomohli jim. Budovali nové domy, začínali znova, s čistým štítem. I oni jako by se znovu narodili.




Damea seděla na kraji oltáře. Na tváři jí hrál pobavený úsměv, ledově strnulý a neživý, ale její pohled už nesledoval těla ležící na podlaze v kalužích krve. Dívala se na čtyři znovuzrozené, kteří u nich stáli. Potom se ladně postavila a pomalu, pohybem lovící kočky přišla k první dívce.
Hnědé vlasy dívce splývaly v elegantních vlnkách až k pasu a lemovaly její obličej, celá léta ukrývaný pod maskou vydry, nyní krásnější, než jaký kdy může mít smrtelnice. Vypadala jako hvězda, oslnivě krásná a nedosažitelná.

"Tvé nové jméno bude Amuen, paní vod."

Druhý na řadě byl hoch, sotva patnáctiletý, s tváří barvy bronzu skloněnou k zemi. Damea ho jemně chytila za bradu a podívala se mu hluboko do černých očí, ve kterých už ale nebylo po smutku ani stopy. Byla v nich moudrost a spravedlnost.

"Ty budeš Tares, hliněný."

Stoupla si těsně před druhou dívku, už od prvního pohledu bojovnici. Její krátké, zrzavé vlasy připomínaly plameny, kroutily se a trčely do všech stran. Pihy, které jí zdobily celý obličej, nevypadaly ani v nejmenším ošklivě, spíš naopak, připomínaly hvězdy rozeseté po nebi a podtrhovaly její prudkou povahu.

"Tebe budou nazývat Igemae, ohněm zrozená."

Poslední v řadě stál vysoký muž a právě k němu teď Damea zamířila. Bohyně si nikdy nemyslela, že by byla nízká, ale v jeho přítomnosti to tak působilo, neboť byla alespoň o půl hlavy menší. Platinové vlasy svázané do ohonu mu lehce povlávaly v neexistujícím větru a, i když i jemu přidal nadlidský zjev na vážnosti, už na první pohled z něj vyzařovalo veselí a radost.

"A tvé jméno bude Arau, vládce vzduchu."

Potom bohyně poodešla, aby na ně na všechny viděla a spokojeně si je prohlédla.

"Vítejte mezi bohy!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lauren Lauren | Web | 30. června 2014 v 14:31 | Reagovat

Náhodou je to moc pěkná povídka. :) Jenom by mě zajímalo, měla jsi k tomu nějaké zadání, nebo jsi měla volnou ruku? Mně se to moc líbí, používáš krásné slovní obraty, hlavně u popisů. To se jen tak nevidí. :) Celé to na mě dýchalo trochu pohádkovým dojmem, i když je to samozřejmě podbarvené smutkem, beznadějí a sebeobětováním. Ale vše dopadlo v podstatě dobře. A to je přece hlavní, ne? Můj favorit je Vrabčák, na podobné typy lidí jsem vysazená, protože i v té nejtemnější situaci dokáží lidi kolem sebe rozesmát. :)
Jestli můžu mít takovou malou kosmetickou připomínku: ".. Z jeho tváře zakryté maskou šlo vyčíst váhání, ale nakonec sebral odvahu i on.." Nevím, jaké masky máš přesně na mysli. Představuji si klasickou masku, která zakrývá celý obličej a nevím, jestli bych z něj byla schopná něco vyčíst. Ale to je samozřejmě detail. Celkově píšeš krásným stylem, tak jen tak dál. Budu si muset od Tebe ještě něco přečíst. :)
Jinak moc děkuji, že Tě zaujala moje povídka. Jsem neskutečně šťastná za každého, komu se to aspoň trochu libí. Je to obrovská motivace. :)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 8. července 2014 v 20:18 | Reagovat

To byl konec. Je dobře, žes je nenechala mrtvé :D Ten popis na konci byl parádní. A potom se mi ještě vážně líbila část, kdy si navzájem řekli svoje jména. A Dameu nemám ráda už od pohledu. Taková je.. nevím. Rozumíš mi aspoň trochu? :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama