Masky (1/2)

14. června 2014 v 21:04 | frana-alrika |  Jednorázové povídky
Ahoj :)
Omlouvám se, ale dnes nemám chuť na sáhodlouhé popisy tak jen krátce - toto je povídka do školy se kterou upřímně nejsem ani trochu spokojená, ale je to nejdelší povídka, kterou jsem kdy dopsala (což je docela smutné, jak nad tím tak přemýšlím :D), a snad není tak příšerná, abyste po přečtení oslepli. Takže ji vám sem dávám :D Druhá půlka bude za týden....

Masky

Nastaly zlé časy. Bohyně Damea se hněvala a nikdo a nic nemohlo její hněv zmírnit. Kdysi zdravé stromy přestaly plodit a ovoce, které na nich zbylo, nebylo poživatelné. Kmeny se kroutily a trouchnivěly a na korunách už nebylo skoro žádné listí. Při větší bouři se lámaly, jako když člověk shodí domeček z karet. A bouří přibývalo. Půda se měnila v hluboké močály a bažiny, nebo naopak vysychala. Byla neúrodná, kamenitá. Zvířata se neměla kde pást a lidé neměli co jíst, všude vládl hladomor.

Obyvatelé se v těchto dobách obraceli k Dameiným Služebníkům. Vybrala si je sama bohyně, aby plnili její přání a rozkazy a obstarávali důležité obřady. Ona je za jejich služby odměňovala znalostí bylin, lektvarů a mastí. Každý nosil na obličeji masku znázorňující nějaké zvíře. Tyto masky ukrývaly před světem jejich pravou identitu, jedině oni sami směli vidět svou tvář. Stejně tak nikdo neznal jejich jméno.

Tito lidé se ve vesnicích i městech těšili velké úctě. Vesnice, poblíž kterých bydleliSlužebníci, se nyní stávaly jedinými ostrůvky nezasaženými Dameiným hněvem. Proto se k těmto místům stahovali lidé z blízka i daleka. Lidé, kteří odchodem neměli co ztratit. Ke Služebníkům se teď vztahovala veškerá naděje. Protože pokud měl někdo bohyni devastaci země rozmluvit, nemohl to být nikdo jiný než oni.

Bylo sychravé počasí, jako poslední dobou každý den. Černé mraky se líně povalovaly po obloze a každou chvílí se měl spustit déšť. Nedalo se odhadnout, jaká byla roční doba, všechny se slily v jeden neutuchající podzim.

Na kopci, pod nímž ležela vesnice, stála dívka. Obličej jí kryla vydří maska, jež byla jasným důkazem, že patří ke Služebníkům. Vlnité hnědé vlasy jí povlávaly ve větru a oči připomínající dva kaštany shlížely ustaraným pohledem na vesnici pod ní. Kam jen oko dohlédlo, bylo plno stanů a provizorních přístřešků. A lidí, kteří museli opustit svůj domov a přestěhovat se sem, přibývalo.

Nejvíce ji trápila bezmoc. Nedokázala jim pomoci více než výrobou hojivých mastí a různých medicín. A ani těch nebylo mnoho. Chodili k ní pro slova útěchy a ona jim musela lhát do očí. Co jiného měla dělat? Říci jim, že je jí to líto, že se nic nezmění? Ne, to nešlo. Naděje teď byla to poslední, co měli. Nemohla jim vzít i tu.

Otočila se směrem k lesu. Musela nasbírat bylinky na další léky a nechtěla být celá mokrá.



Došla až k hranici mezi živým a umírajícím lesem. Když viděla to dílo zkázy, neubránila se myšlence, jak to Damea mohla dopustit. Všechny ty chřadnoucí stromy s pahýly větví bez listí, které tlelo v rozmáčené půdě, jako by neslyšně volaly o pomoc. Bezděky se podívala na zdravé stromy za svými zády. Chránila je jakási neviditelná síla kolem Služebníků, ale každým dnem slábla. A bažina se rozšiřovala.

Když si teď občas vzpomněla, jak dříve chodila kolem býlí a pro své záměry vybírala jen to nejlepší, připadala si až marnotratně. Teď to vypadalo jinak, obcházela území, která se příštího dne měla přidat k tomu hřbitovu rostlin, a pokud našla něco, co by se jí do budoucna mohlo hodit, bez okolků to vzala s sebou. Nebylo toho příliš, ale více brát nemohla. Bylinky totiž byly nejúčinnější čerstvé, a kdyby vzala nějaké z jiných míst, příště by již nemuselo zbýt nic.



Jak se lesem blížila k vesnici, za zády slyšela sílící zvuk praskajícího dřeva. Zrychlila krok, protože takový rámus nemohl způsobit lehký vánek. Blížila se bouře.

Když došla až ke kraji vesnice, zvedla se jedna velká vlna větru. Vzduchem divoce zavířily kostřičky listí přinesené z mrtvého lesa a stromy se ohnuly skoro až k zemi. Nebe z minuty na minutu ještě více potemnělo a znovu se ozval ten zlověstný praskot. Potom se bez varování spustil ohromný liják, kapky velké málem jako křepelčí vejce dopadaly na střechy domů s hlukem tak velkým, až to vyvolávalo dojem, že střechu každou chvílí prorazí a vniknou dovnitř.

Rozběhla se domů a cestou sledovala okolní ulice a nahlížela i do oken domů, které míjela. Ve světnicích byla hlava na hlavě, v jedné místnosti muselo žít pohromadě třeba i deset lidí. Ta bída ji doslova ubíjela. Měla chuť odvrátit zrak a už nikdy se nepodívat, ale chtěla si být jistá, že všichni jsou doma a nepobíhají někde po vesnici nebo snad dokonce po lese. Vítr byl silný a bála se, že by se někomu mohlo něco stát.

Ani se neobtěžovala otevřít dveře dokořán. Jen se protáhla úzkou štěrbinou mezi nimi a trámem a rychle je za sebou zase přibouchla. V tu chvíli z ní spadlo všechno napětí. Konečně byla doma.

Její dům měl kruhový půdorys a tvořily ho dva ohromné pokoje. Jedním byla předsíň a ten druhý kdysi obstarával všechny důležité funkce - kuchyň, jídelnu, ložnici. Ale teď, protože byl její dům největší ve vesnici, z něj udělala nemocnici pro ty nejvážněji zraněné. Na dekách a kůžích zde žilo více jak padesát lidí, jeden namačkaný na druhého. Za ostatními nemocnými musela docházet.

Dřív toho litovala, neměla kousek soukromí a ve své masce musela dokonce i spát, ale teď už chápala, že si to situace žádá.

Ještě, že měla své dva pomocníky, Bianku a Hynka, bez nich by tu práci sotva zvládla.

Bianka sice pokazila, na co sáhla, ale uměla to s lidmi. Byla trochu zbrklá, ale svou veselostí, kterou si uchovala i přes těžkou situaci, která nastala, přinášela lidem do srdcí světlo.

Hynek byl jejím opakem. Byl tichý, uzavřený do sebe. Ale zato vždy udělal, co mu řekla, a vše dovedl do dokonalosti.



Jakmile přišla, Bianka k ní přiskočila.

"Vydro, Vydro, to je dobře, že jsi tady! Nevím, co mám dělat, ten muž tam," začala překotně ukazovat někam do zadní části domu, "umírá…" Vydra nabrala do misky trochu vody a nalila do ní dvě kapky jakési čiré tekutiny z malé lahvičky.

"Dej mu tohle. Utiší to bolesti a pomůže mu to v přechodu na druhou stranu." Bianka vykulila oči a z obličeje jí vyprchala veškerá barva. Byla zaskočená tím, s jakým klidem to Vydra řekla. Ale byla zticha, jen přikývla, vzala si od ní misku a odběhla k umírajícímu.

Vydra ještě slyšela útržky jejich rozhovoru: "…je mi to moc líto…" "To nemusí, konečně se z tohohle pekla dostanu…" Když to vyslechla, zabolelo ji u srdce. Tak takhle teď lidé vnímali život. Jako peklo. A smrt pro ně byla vysvobozením.

Přitom zesnulým nemohla zařídit ani pořádný pohřeb. Umíralo tu hodně lidí, a kdyby každého měli pohřbít, nedělali by nic jiného. A tak mužovo tělo po bouřce alespoň předají bažině, aby se tak spojilo se zemí, ze které kdysi vzniklo. Potom bude proneseno pár vět o nebožtíkovi a krátká modlitba, aby jeho duše odešla v míru, a to je vše, co pro něj může udělat.



K večeru, když už bylo po bouřce a Vydra zrovna připravovala večeři, někdo zaklepal na dveře jejího domu.

"Hynku, mohl bys…? Až to začne bublat, tohle tam nasyp - všechno - a potom oheň uhas a míchej to, dokud to nevychladne, ano?" Zadala Hynkovi úkol a šla otevřít dveře.

"Slečna Vydra?" zeptal se vysoký muž stojící za dveřmi, i když odpověď byla díky její masce více než zřejmá.

"Ano, přejete si?"

"Jsem posel Služebnice Lišky. Mám pro vás vzkaz, ale raději bych o tom mluvil někde jinde." Rozhlédl se po místnosti plné lidí. Vydra přikývla a odvedla ho na louku za vesnici.

Po bouřce byl vzduch krásně čistý. Ještě teď v něm byla cítit vůně deště. Slunce se klonilo k západu a na neobvykle čisté obloze se pomalu začaly objevovat červánky.

"Tak ale rychle," pobídla muže Vydra.

"Nebojte se, příliš vás nezdržím. Jak už jsem říkal, posílá mě Liška…"





Vydra si tiše vyslechla jeho zprávu. Liška se prý rozhodla uspořádat výpravu do Nejvyššího chrámu, kde bydlela Damea, aby zde ona i ti, kteří se k ní připojí, obětovali svůj život a usmířili si ji tak.

Nejdříve nechápala, potom se zlobila. Co si jenom myslí? Obětovat život… Kdo by byl tak hloupý, aby na to přistoupil? Ale nakonec si uvědomila, že to až tak šílené není.

Bohyni si nenakloní nějakou tretkou. Museli ukázat, že o její usmíření doopravdy stojí. Ano, dávalo to smysl. Otázka zněla - má se přidat…? Bylo tu hodně lidí, kteří ji potřebovali, nemohla jen tak odejít. Ale nemohla ani zůstat. Někdo musel něco udělat a ona to nehodlala nechat na ramenou ostatních. Celou doby říkala, že chce lidem pomoci, jen neví jak. A teď měla příležitost.

"Takže říkáte, že sem dorazí do úplňku?" Ujistila se. Posel jen přikývl.

"Samozřejmě nemusíte chodit, to po vás nikdo nemůže žádat." Na to Vydra neměla co říci. Poskytla poslovi na cestu trochu jídla, které mohli postrádat, a potom se na celou noc vytratila do lesa přemýšlet o tom, co Lišce řekne, až přijde.



Ta doba, která zbývala do příchodu Lišky, utekla jako voda. Vydra se ani nenadála a už byl úplněk, ale po druhé Služebnici nebylo ani stopy.

Možná to bylo dobře, nebude muset opustit svůj domov a vše bude v pořádku… Ne, ona věděla, že to nebude v pořádku, ne, dokud se Damea neusmíří. Proto každý den čím dál tím nervózněji vyhlížela Lišku. Cítila, že se k ní musí připojit, táhlo jí to odtud, od té chudoby a nemocí, bylo to její poslání.

Ale pořád tu byla Bianka s Hynkem. Jediná věc, která ji tu držela. Nechtěla je tu nechat samotné a nemohla je vzít s sebou. Bála se o ně, ale zároveň si uvědomovala, že nejsou malé děti, a že se o sebe postarají. Vždyť měli jeden druhého a to jim stačilo. Jen nevěděla, jak jim má říci, že odejde a už nikdy se nevrátí. Nakonec se rozhodla, že jim to neřekne. Bude to tak lehčí.



Dva dny po úplňku mezi lidmi roznesla zpráva, že od severní hranice přicházejí k vesnici tři Služebníci. Nikdo nevěděl, proč tu jsou, a tak vypuklo pozdvižení, každý se na ně chtěl podívat a zjistit, jestli jsou opravdoví. Lidé nikdy neviděli pohromadě víc než dva Služebníky, a tak se nebylo čemu divit, když se po chvíli před Vydřiným domem, kde na ni Služebníci čekali, sešla celá vesnice.

Vydra pomalu vyšla před dům a prohlédla si nově příchozí.

V čele stála Liška. Na první pohled nebylo vůbec lehké říci, jestli je to žena nebo muž. Z velké části to dělala její chlapecká postava a ryšavé, krátké vlasy a pánské oblečení to jenom podtrhávaly. Neustále se nevraživě dívala po druhém Služebníkovi, Vrabčákovi, který byl k jejím vražedným pohledům naprosto netečný.

Vydra je znala z každoročních slavností, kdy se scházeli všichni Služebníci. Liška ho nesnášela právě kvůli jeho lehkomyslnosti, se kterou přecházel všechno, co řekla. Ale ona sama ho měla ráda, byl neustále veselý a i ty největší problémy se v jeho společnosti zdály méně důležité. Rád hrával na loutnu a pranic mu nevadilo, že to vůbec neumí.

Třetím Služebníkem byl Jelen. I on chodil na slavnosti, ale ona ho viděla jen zřídka a skoro nic o něm nevěděla. Byl to ještě kluk, nemohlo mu být víc než patnáct. Vždycky byl zamlklý, ale dnes to bylo jiné. Na nikoho nereagoval, jen tam stál a koukal se do země.

"Zdravím tě, Vydro," začala Liška a s jejím hlasem utichlo všechno vzrušené šeptání, aby nikomu neuteklo ani slovo, "přišla jsem si pro odpověď. Jak ses rozhodla, přidáš se k mojí výpravě?" Všechny překvapilo, s jakou přímočarostí Liška mluvila. Jen Vydru ne, ona ji znala, vždy byla taková.

"Dlouho jsem o tvé nabídce přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla, že ne. Nepřipojím se, je mi to líto." Cítila, jak se jí ruce třesou a nemohla to zastavit. Nebyla moc dobrá lhářka, přesto si uvědomovala, že poslední dobou lže až příliš často. Okrajově vnímala, jak vesničané nechápavými pohledy skáčou z jedné na druhou a odhadují jejich reakce.

"Tobě je také všechno líto!" zavrčela jí Liška v odpověď a založila si ruce na prsou.

"Ale no tak, bude to sranda!" ozval se Vrabčák, za což si vysloužil od Lišky další nevrlý pohled.

"Omlouvám se, ale už jsem se rozhodla." Vydra přišla až k Lišce a potom jí objala. "Hodně štěstí," řekla a potom tak tiše, aby jí nikdo neslyšel, dodala: "Počkejte na mě za jižní hranicí."



Vydra si připadala jako nějaký zločinec, když se plížila ze svého vlastního domu. Když pohledem naposledy sledovala všechny své přátele i pacienty, teď pokojně spící na tenkých dekách, vzpomněla si na toho muže, kterému tehdy pomohla na onen svět. Tenkrát se tiše zlobila, že se na smrt těší, protože ho zbaví trápení. Ale dnes si uvědomila, že dělá to samé. Utíká ze života vstříc smrti. Třeba chtěla doopravdy něco změnit, obětovat se pro dobro ostatních, ale možná si to jen nalhávala. Možná už tu prostě nechtěla být a celá ta výprava pro ni byla jen prostředkem.

Začalo pršet. Po dlouhé době to nebyla plískanice doprovázená hromy a blesky, jen lehce poprchávalo a kapky vybubnovávaly na střechy tiché melodie.
Vydra se naposledy ohlédla za vesnicí i za svou minulostí. Naposledy pomyslela na lidi, které opouštěla. A potom nechala slzy oblohy smít z duše nejistotu. Najednou si byla svým posláním jistá. Teď už se nebála.

Snad se líbilo a neoslepli jste :D,
Frána
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. června 2014 v 10:24 | Reagovat

A potom nechala slzy oblohy smít z duše nejistotu.- nejkrásnější věta z celé povídky.
Jinak, ta je opravdu povedená. Lidé v maskách... nemůžu si pomoct, ale trochu mi připomínají mozkomory... samozdřejmě až na to, že tihleti jsou hodní :D Vím, že tohle píšu poslední dobou pořád, ale opravdu se těším na další část. Snad bude ještě delší než tato. A omlouvám se, že jsem nekomentovala... a nepřidávala články. Venku je tak hezky... musím přečíst tolik knížek... prostě není čas a někdy i nálada :D

2 vivienne vivienne | Web | 20. června 2014 v 20:25 | Reagovat

zajímavý povídka, a rozhodně se těším na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama