Dračí dech kapitola třetí

27. února 2014 v 12:13 | frana-alrika |  Dračí dech
Zdravím vás,
rozhodla jsem se přidat třetí kapitolu Dračího dechu. Momentálně to s psaním uvízlo na mrtvém bodě, ale napsala jsem několik kapitol dopředu a mé povídky vlastně stejně nikdo moc nečte, takže asi v pořádku :D Stejně plánuji se k psaní vrátit, jen po sepsání povídky do školy a ještě jedné krátké, kterou jsem se snažila napsat už asi čtyřikrát. Přeji příjemné čtení. Snad bez hrubek :D

Kapitola třetí


Ráno Adrianu probudily až první sluneční paprsky. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Jako první si všimla malého okna, kterým teď proudilo světlo. Usmála se, tolik světla věštilo pěkné počasí. Vedle postele stálo cosi, co by se dalo považovat za noční stolek a naproti němu stála malá skříň, ve které měla Adria všechen svůj skromný majetek. Vstala a v ten moment jí rozbolely snad všechny svaly v těle. Ale na to byla už zvyklá. Jakmile zjistila, že celou noc spala v oblečení, které nosila na trénink, převlékla se do zelených šatů, které měli výstřih a rukávy lemované vyšitými květy, a přes ně si přehodila koženou vestu. Potom už si jen nandala boty, rozvázala to, co by se ještě včera dalo považovat za culík a rozčesala si vlasy. Byla připravena vyrazit do města. Dnes byla neděle, jediný den, kdy si mohla od Arona odpočinout. Sešla dolů, do kuchyně, kde už seděla Erik s jablkem v ruce. V tu chvíli se její dobrá nálada rozplynula a nahradil jí smutek.
"Eriku, za včerejšek se ti moc omlouvám, vím, že je to tvá věc a já do toho nemám co strkat nos, ale prosím, nikomu o tom neříkej. Víš, co by ti udělali ostatní drakobijci," prosila ho naléhavě.
"Nebudeš mi říkat, co mám dělat a co ne, nejsi moje máma!" Odvětil jí naštvaně a odešel do svého pokoje. Adriana už se nadechovala, že ho přivolá zpátky, ale potom si hluboce povzdechla. Měl pravdu, nebyla jeho matka, a tu mu nic nemohlo nahradit, ani ona. Smutně se podívala ke dveřím, kterými odešel. Jen o něj má strach…

Vzala si krajíc chleba a trochu sýru a posadila se ke stolu, ale stejně tento krátký rozhovor nedokázala vytlouct z hlavy. Přemýšlela o tom, ale čím dál víc se v toku myšlenek utápěla. Najednou se ozvalo silné zaklepání na vchodové dveře.
"Adriano, tvůj milenec je tady!" Zavolal na ní Erik. Ona se jen krátce zamračila. Neměla ráda, když jí kdokoliv říkal Adriano, jen Aronovi to trpěla. Potom se zamračila znovu. Milenec? Co tím myslel? Vyšla z kuchyně a podívala se na hosta. Ve vchodových dveřích stál Derek - vysoký, mladý muž sportovní postavy. Temně hnědé, skoro až černé vlasy mu sahaly po ramena a jeho hluboké černé oči se na ní jen smály. Na tváři mu hrál pobavený výraz.
"Máš moc milého bratra," prohodil.
"Trochu jsme se pohádali, jeho si nevšímej," odpověděla mu s úsměvem, čímž si vysloužila hlasité prásknutí dveřmi od Erikova pokoje.
"Co tu děláš?" Zeptala se hned po dalším povzdechu. Byla překvapená, jeho by tu rozhodně nečekala.
"Přišel jsem tě zkontrolovat, včera jsi vypadala dost rozčileně," konstatoval a Adria se při vzpomínce na včerejšek trochu zamračila.
"Z Arona si nic nedělej, on to tak nemyslel," pokračoval mladík, ve snaze obhájit jejího učitele.
"To nemůžeš vědět, tebe přeci učí Servác." Opáčila a ruce si složila na prsou. Nic nevěděl, jen se jí snažil utěšit. I on byl drakobijec, tak se vlastně poznali, ale on měl to štěstí, že neměl za učitele nejnebezpečnějšího, nejpřísnějšího a nejmrzutějšího bojovníka v okolí.
"To sice učí, ale Aron si tě vychvaloval."
"Aron? A vychvaloval? To si nedokážu představit," ušklíbla se Adria. Aron měl už spoustu učňů, ale jen málokterý u něj vydržel déle jak rok, natož aby vydrželi do složení jakýchsi konečných zkoušek. Jeho poslední učedník byl legendami opěvovaný Richard Silný, který už za svých mladých let byl nadprůměrným žákem. Dokonce ani jeho jedinkrát nepochválil, ani obyčejné "dobře" nikdy nikomu nepověděl. Proto pro ni bylo tak těžké této informaci uvěřit.
"Dobře, možná ne vychvaloval, ale říkal, že ti to jde dobře ,na ženu'," zasmál se a zatvářil se poraženě. To už se jí zdálo pravděpodobnější, ale pořád ne dost.
"Nevěřím ti ani nos mezi očima," Prohlásila s úsměvem na rtech.
"Dobře, tak mi nevěř, stejně vím, že mám pravdu."
"Počkej, ty to myslíš vážně? To o mně říkal?"
"Jo, myslím to vážně jako nic v životě."
"To bude tím, že ty nic nebereš vážně," zazubila se na něj. On jen pokrčil rameny.
"Možná…" prohodil neurčitě a dál se usmíval.
"Nechceš jít dovnitř?" Napadlo konečně Adriu a ukázala za sebe do haly.
"Ne, díky jednomu včerejšímu incidentu musím dnes pomáhat Servácovi," ušklíbl se.
"Co jsi provedl?" Zasmála se. To byl celý on, pořád létal v nějakém průšvihu. A vždy se z něj dokázal elegantně dostat s čistým štítem. Ale dnes mu zdá se ani jeho šarm nepomohl.
"Myslím, že to raději nechceš vědět."
"Tak kde jsi?!" Ozval se najednou odněkud drsný hlas. Bylo zřejmé, že je to Servác, který už netrpělivě vyhlížel Dereka. Ale on se ještě k odchodu neměl.
"Abych nezapomněl - něco jsem ti přinesl," šarmantně se na ni usmál a podal jí větvičku zlatého deště.
"Nebuď smutná, první den v terénu je vždycky nejtěžší," mrknul na ni a potom odešel. Adriana se s úsměvem podívala na květinu.
"Děkuji…" Zašeptala do větru. Potom se otočila šla zpět do kuchyně, kde našla vázu a do ní zlatý déšť dala. Potom zamířila do Erikova pokoje. Do dveří tentokrát vtrhla bez zaklepání, protože věděla, že by jí Erik dovnitř dobrovolně nepustil. Jak správně předpokládala, zase si kreslil u stolu.
"Eriku, co se děje?" Zeptala se starostlivě. "Poslední dobou se chováš divně, výbušně. Naštveš se kvůli každé maličkosti," Podívala se na něj a položila mu ruku na rameno. On se ale ošil a její ruku setřásl.
"Do toho ti nic není!" Ohradil se Erik hlasitěji, než původně zamýšlel. Adria se na něj podívala svým oblíbeným pohledem, který jasně říkal: "co jsem povídala,", ale potom její výraz zase změkl.
"Víš, že se mi můžeš svěřit," řekla.
"Já se ti omlouvám, ale dnes… dnes je to přesně sedm let ode dne, kdy…" Tu větu již nedořekl, ale ani nemusel. Adriana to pochopila.
"Ach Eriku," pronesla tichým, konejšivým hlasem, " nenapadlo mě, že tě to pořád tolik trápí. Promiň mi to."
"Nemusíš se omlouvat, ty za nic nemůžeš."
"Je něco, co bych pro tebe mohla udělat?" Zeptala se ve snaze pomoci mu. Věděla, jak se asi cítí.
"Víš,…" začal opatrně. Nebyl si jistý, jestli to je dobrý nápad, ale nakonec se zhluboka nadechl a dodal si odvahy.
"…chtěl bych se tam jít podívat." Dokončil větu, zadíval se sestře do očí a očekával její reakci.
"Podívat se? Kam?" Zeptala se nechápavě. Ale potom jí to došlo.
"Nevím, jestli to je dobrý nápad. Povídá se, že se tam teď usídlily draci," Řekla rozpačitě. Ale pravda byla, že ona sama by se tam nejraději také podívala. Nakonec mávla rukou.
"Dobře, ještě musím něco vyřídit, ale po obědě vyrazíme," mrkla na něj a vydala se znovu pryč z domu.
Za dopoledne udělala Adriana hodně práce. Zašla s jejich kobylou Světlanou ke kováři pro novou podkovu, protože tu starou nejspíš ztratila. Potom došla pro nový sud k bednáři a nakonec vydrhla celý dům, až se blýskal. To musel, zítra měl totiž přijet Bruno. A nikdo by mu nepřál přijet do toho svinčíku, co tam doteď měli. Když potom skončila, zašla do kuchyně, kde už Erik vařil oběd. Ani to nebylo příliš normální, aby vařil muž, měla by to dělat ona, ale zkuste si něco uvařit, když se bojíte ohně. Přiznejme si, že to vážně nejde. A tak tato činnost zbyla na Erika. Po obědě se vydali na ten "výlet". Adriana si sebou pro jistotu vzala dýku, protože se jí tam nechtělo jít zcela neozbrojené, obzvlášť, když si vzpomněla, proč Jelenu museli opustit. Bylo bláhové myslet si, že když je tu před sedmi lety napadl drak, že tu na něj narazí zase, ale jeden nikdy neví… Brzy opustili město a vešli do lesa. Cestou poslouchali ptáky, kochali se krajinou, nebo si povídali o všem možném, jen vytahovat téma drakobijců ani jednoho nenapadlo. Potom ale najednou Adriana zastavila. Zmateně se rozhlédla.
"Tady… tady to znám!" Řekla a jako omámená šla dál. Už nešla jen podle mapy, kterou prostudovala před cestou, teď šla najisto. Každým krokem její pocity sílily, míchal se v ní smutek s lítostí a radostí, že je tu po tak dlouhé době znovu. Každým pohledem v ní ožívaly vzpomínky, vybavovaly se jí momenty, na které už dávno zapomněla. Nemohla tomu uvěřit. Po celé věčnosti tu byla zase. Celých sedm let tu nebyla, přesto bylo tohle místo vždy jejím domovem. Už ani nevnímala okolí, ani nevěděla, jestli jde Erik za ní. A potom její srdce zajásalo.
"To je přeci…" větu nedokončila a rozběhla se lesem. Zastavila se až kousek před mohutným stromem.
"…můj dub," zašeptala a objala jeho kmen. Zavřela oči a poslouchala jeho šepot tak, jako když byla malá. Potom ale oči zase otevřela a spatřila něco, čeho si předtím nevšimla. Odtáhla se od stromu a obešla ho. Ústa si zakryla rukou, když spatřila to, co bylo jejím očím dosud skryté. Celá zadní strana dubu byla ohořelá od mlsných jazyků ohně. A nejenom tento strom. Ostatní na tom byly podobně, některé hůř. Přejela rukou spálenou kůru a položila na ni tvář.
"Je mi to líto," zašeptala. Jindy by jí to bylo divné, šeptat něco stromu, ale teď to bylo jiné. To nebyl obyčejný strom. Byl to její strom.
Když jí ale Erik došel, museli jít dál. Potom stanuli na kraji lesa. Ten pohled, který se jim naskytl, jim vyrazil dech. Na louce, kde kdysi stálo město Jelena, nebylo nic. V hloubi duše pořád doufali, že tu najdou nějaké zbytky domů, jistotu, že tu kdysi někdo žil. Ale z jejich domova zbylo jen pár ohořelých trámů a sem tam nějaký ten kámen. Prašné cesty, kterými kdysi procházeli vesničané, už byly dávno zarostlé vysokou trávou a i pár dlažebních kostek připomínajících náměstí už zmizelo pod zelení. Vesnice, která kdysi byla plná života, byla prázdná. Bylo tu naprosté ticho, ani ptáci nezpívali, jako kdyby se báli přerušit atmosféru tohoto místa.
Adriana se vydala blíž k vesnici. Tráva jí sahala ke kolenům a Erik se držel za ní. Přece jen, ona si to pamatovala lépe než on, ona tam žila třináct let, zatím co on jen sedm. Zastavila se a opřela se o jeden ztrouchnivělý trám, ten ale její váhu neunesl a zřítil se.
"Tohle byl náš dům," pronesla tiše. Nebylo moc poznat, kde dřív stával dům a kde už byla ulice, ale byla si tím jistá. Poznávala to, každý kousek prostoru zarostlého zelení, výhled na hory v dálce i úsek lesa za nimi. Tady žila většinu života, bylo vážně bolestné vidět to nic, co tu zbylo. Možná by bylo lepší, kdyby sem nechodila. Erik vypadal stejně smutně jako ona a na malou chvíli si opravdu rozuměli, protože mohli sdílet svou bolest a vzpomínky. Ale potom ta chvíle rychle skončila.
Vzduchem se roznesl táhlý řev. Silně sice připomínal ten lví, ale Adria dobře věděla, že nepatří žádnému obyčejnému zvířeti. Při tom zvuku se jim zježily chloupky na krku. Poplašeně si vyměnili pohledy. Drak.
"Běž!" Vykřikla bezmyšlenkovitě Adriana, ale nebylo třeba to říkat. Oba dva se otočili a plnou rychlostí utíkali k lesu. Vysoká tráva jako by se teď proti nim spikla, zamotávala se jim pod nohy a zakrývala kdejaký hrbol či prohlubeň, takže bylo velmi snadné zakopnout. Už jen pár metrů… Byli tak blízko od ochrany lesa, ale najednou přímo před nimi přistál drak a znemožnil jim tak poslední šanci na útěk. Nezbývalo jim nic jiného. Museli bojovat. Adriana si automaticky stoupla před Erika a vytasila dýku. Sama nevěřila, že by tu nějaký drak doopravdy sídlil, ale teď se přesvědčila, jak se jí její opatrnost vyplatila. Ale s dýkou toho proti drakovi moc nezmůže. Znovu jí popadl strach, ale tentokrát to bylo jiné než jen trénink. Nejenom, že jí šlo o život a Aron tu nebyl aby jí zachránil, když se něco pokazí. Tady šlo o život i Erikovi a ona nesměla připustit, aby se mu něco stalo. Atmosféra tohoto místa jí dávala sílu. Dnes. Dnes se pomstí. Drak si je oba změřil obrovskýma černýma očima a Erika zalapal po dechu. A potom drak zaútočil. Ohnal se po nich ohromnou tlapou a málem by zasáhl Erika, kdyby ho Adriana včas nestrhla stranou.
"Uteč," zavelela tlumeně, jako by nechtěla, aby jí drak slyšel. Netušila, jestli jí rozumí, ale nechtěla to riskovat. Potom na ještěra výhružně zavrčela a rozběhla se proti němu. Erik se v nepozorované chvíli odplížil a když byl v dostatečné vzdálenosti od draka, rozběhl se, co mu nohy stačili, k městu. Klopýtal po hrbolatém terénu, ale přesto se snažil běžet co nejrychleji, místo aby dával na cestu pozor. Bylo to neuvěřitelné, byla jen mizivá šance, že by doopravdy draka potkali. Ale stejně se to stalo. Bylo to jako před sedmi lety. Ale teď běžel sám. V hlavě si snažil srovnat myšlenky. Musel najít pomoc! Ale… kdo by mu teď mohl pomoci? Drakobijci? Tak to ani náhodou, toho draka by zabili a to on nemohl dopustit. Tedy ne, že by mu na něm záleželo víc jak na vlastní sestře, ale… Vážně netušil co má udělat, ale něco udělat musel. Nakonec to vzdal, Adriana pro něj byla důležitější než nějaká ještěrka (ať už jakkoliv ohromná a majestátní). Jakmile se po četných zakopnutích dostal do města, zamířil hned k hospodě, tam vždy byl alespoň jeden drakobijec. Nevšímal si zmatených pohledů měšťanů a modlil se, aby v hospodě našel Arona. Aron byl jediný drakobijec, který jako jediný byl schopný zachránit jeho sestru i toho draka. Vtrhl do hospody a jedním rychlým pohledem ji celou přejel.
"Arone! Potřebuji… pomoc!" Přiskočil ke stolu a snažil se mluvit mezi přerývanými nádechy.
"Co se stalo?" Jakmile Aron uviděl uhnaného hocha vstal a podíval se na něj znepokojeným pohledem.
"Adria… drak…!" Erik sotva popadal dech, ale stejně byl odhodlaný běžet zase znovu. Musel sestře nějak pomoci! Aron chytil chlapce za ramena a podíval se na něj svým orlím pohledem.
"Kde?!" Skoro na něj zařval, ač nerad. I když si to nechtěl přiznat, Adriana byla jeho nejlepší žákyní a nemohl ji nechat napospas drakovi.
"Na místě bývalé Jeleny," horlivě gestikuloval Erik a potom se za doprovodu Arona vydal zase zpátky k Jeleně. Hrozně ho píchalo na prsou, ale stejně vytrvale běžel k troskám Jeleny, kde se před chvílí s Adriou procházeli. Modlil se, aby ale na pomoc Arona nebylo pozdě. Trvalo jim hodnou chvíli, než doběhli ke kraji lesa, kde se jim naskytl pohled na Adrianu zápasící se saní. Erik zaplesal radostí, že žije, ale potom si všiml, jak vypadá. Po celém těle měla krvavé šrámy. I když drak na tom nebyl o moc lépe. Adriana, celá špinavá, propocená a vyčerpaná, sbírala poslední síly, aby drakovu dalšímu útoku uhnula. Uskočila a potom se jedním rychlým pohybem dostala pod drakovo břicho. Sevřela dýku pevněji v ruce a vymrštila jí vzhůru.
"NE!!!" Vykřikl samovolně Erik, ale bylo pozdě. Nůž projel břichem draka, až to nevábivě křuplo a z rány vystříkl proud krve. Drak hrozivě zařval, ale potom se skácel k zemi a s posledním, bolestivým zakňučením vypustil duši. Adriana ztěžka oddechovala. Zvládla to. Ale na oslavování nebyl čas, protože si všimla Erika s Aronem, jak stojí nedaleko od ní mezi stromy. Erik chvíli nebyl schopný se ani pohnout, ale potom mu to došlo. Zapomněl na všechnu starost, co o sestru měl a rozčileně se na ní podíval.
"Ty vrahu! Jsi stejná jako ostatní!" Vykřikl a v jeho slovech byla znát bolest. Doufal, že se mu ještě podaří Adrianu přesvědčit, aby od kariéry lovce draků odpustila, ale teď už bylo pozdě. Ona ho vážně zabila! Před jeho očima! Jak mohla? Otočil se a i přes to, že teď nedělal nic jiného, že běžel, a byl unavený, že se málem neudržel na nohou, se znovu rozběhl. Měl na ní vztek a chtěl být od ní co nejdál. To bylo poslední, co Adriana slyšela. Dolehlo na ní vyčerpání a ztráta krve a podlomily se jí kolena. Před očima se jí zatemnilo a její bezvládné tělo upadlo do trávy. Přestala o sobě i o zbytku světa vědět. Aron si povzdechl, vzal Adrianu do náruče a podíval se směrem, kudy Erik odběhl.
"Snad kluka nic nesežere," řekl si a sám se vydal tou cestou. Ještě se naposledy podíval směrem k mrtvému drakovi a nevěřícně zakroutil hlavou. Potom zamířil svižným krokem do vesnice. Adriana neodkladně potřebovala léčitele.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 27. února 2014 v 13:23 | Reagovat

Jak už jsem říkala, tak čtu všechny tvoje povídky. :-D
A tahle je obzvlášť dobrá! Fakt jsem měla o Ar strach, i když jsem věděla, že bys ji nezabila.
Ale Erik mě tak trochu štve. Co to s tím klukem je?!

2 Eamane Eamane | Web | 28. února 2014 v 9:44 | Reagovat

Ty si nás konečně obdařila článkem? :-D ... A ano kapitola super, doufám, že co nevidět bude další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama