2. Kapitola

9. listopadu 2013 v 21:52 | frana-alrika |  Dračí dech
Nemá moc náladu na nějaké dlouhé řeči, takže ve zkratce: Abych vám vynahradila dlouhou neaktivitu, hned vám naložím povídku :D Snad to pro vás, mé řídnoucí publikum, nebude moc velká zátěž. Pokud to někdo bude číst, přeji mu pěknou zábavu :)

2. Kapitola


Vysokou trávou se plížila mladá dívka. Zrzavé vlasy měla svázané do culíku a zakryté lopuchovým listem, který měla na hlavě přivázaný úzkým provázkem jako helmu. Na sobě měla zrovna tak podivné oblečení jako pokrývku hlavy - úzkou košili z hrubého plátna a kalhoty z téhož materiálu. Ale to nejpodivnější bylo, že v rukou svírala meč. Ženy měly přece své místo za plotnou, bylo nemyslitelné, aby žena byla bojovnice. Našlapovala velmi opatrně a snažila se způsobit co nejmenší hluk. Věděla, že stačila malá chyba a dnešní den mohl být její poslední. Srdce jí bilo jako splašené, až měla pocit, že to musí nepřítel slyšet na míle daleko. Byla velmi nervózní. Dnes už to nebyl jen trénink na slaměných paňácích, dnes byla poprvé v terénu. Na tuhle chvíli se těšila již dlouho, ale stejně ji překvapilo, když přišla. Najednou si připadala naprosto nepřipravená. Strach jí svíral útroby a byla schopná kdykoliv vzít nohy na ramena, ale přesto jí něco pohánělo vpřed. Byla to touha po pomstě.



S novou vlnou odhodlání ušla ještě pár kroků a potom vzhlédla. Věděla, co tam uvidí, ale v tom okamžiku jí ztuhla krev v žilách. Jen sotva potlačila vyděšený výkřik. Jako král se rozvaloval jen pár desítek kroků od ní. Oči měl ale zavřené a stříbřitě šedý, šupinatý hřbet s černými vzory, podobnými těm na tělech hadů, se mu zdvihal pravidelnými nádechy. Pomalu se uklidnila, když si byla jistá, že spí. Hlavou jí teď zmateně pobíhaly myšlenky a pořád jí odváděly pozornost od toho důležitého. Musela vynaložit velké úsilí, aby si konečně položila otázku "Co teď budu dělat?". Její cíl byl jasný, ale až doteď nepřemýšlela, jak ho uskutečnit. Nakonec si řekla, že se to nějak vyvine samo a tak zamířila ještě blíže k obrovitému protivníkovi. A měla pravdu. Bohužel už teď nebyla tolik soustředěná jako předtím a zapomněla dávat pozor na cestu. K její smůle se jí pod nohy zapletl dlouhý ocas zakončený ostrou šupinou, připomínající tvarem hrot kopí. Drak okamžitě rozevřel oči dokořán, hlavu na dlouhém krku zvedl tak prudce, až se mu zvířily mléčně bílé vlasy (či hříva), a hlasitě zařval. Dívce se roztlouklo srdce ještě rychleji a z obličeje se jí vytratila všechna barva. Snažila se rozpomenout na ty roky trénování, ale nešlo to. Pohltila ji hysterie. Drak se po ní ohnal dlouhými a nepochybně i velmi ostrými drápy. Jen díky své rychlé reakci mu stihla uhnout. "Tak přece jen nebyl ten výcvik k ničemu," řekla si tiše a bleskově zaútočila. Pokusila se draka zasáhnout do nohy, ale drak jí jen trochu pohnul a její meč švihl do prázdna. Přísahala by, že se na ní ten plaz škodolibě usmál. Ale to neměl dělat. V dívce nyní vzplál vztek a znovu se rozmáchla mečem. Jejím cílem teď byl ocas. Tentokrát ale drak nestačil uhnout a bolestivě zařval. Dívku pocákala sprška teplé, temně nachové krve. Drak se na ní přestal šklebit, už pochopil, že to není jen hra. Jediným krátkým pohybem jí vyrazil meč z rukou. Ruce jí bolely od toho úderu a až příliš brzy si uvědomila, že teď jí jde o život. Bezděky se podívala k lesu, ale potom rychle stočila svůj pohled na draka. Každá chvilka nepozornosti mohla být rozhodující. Drak otevřel mohutnou tlamu a vychrlil proti ní ohnivý jazyk. I tomu se naštěstí stihla vyhnout, ale… V puse jí vyschlo a kolena se jí rozklepala strachem. Strachem, který jí svíral útroby a který jí znemožňoval se pohnout. Do očí se jí draly slzy a myslí se jí mihla osm let stará vzpomínka. Vytřeštěným pohledem hleděla do plamenů. Byla jako v tranzu, neměla šanci si všimnout, že drak se mezitím chystal k dalšímu útoku. Najednou ale ucítila váhu cizího těla, která ji strhla stranou a zachránila tak před jistou pohromou. Po dopadu na zem instinktivně zavřela oči a rukama si zakryla hlavu. Muž, který ji zachránil, se až neuvěřitelně rychle zvedl a tajemným, hlubokým hlasem křiknul: "Kšá!" A přitom divoce rozhodil rukama. Nikdo by netušil, že to zabere, ale drak doopravdy zamával křídly a odletěl.



Dívka opatrně otevřela oči. Nad ní se tyčil přísně se tvářící, postarší muž s kovově šedými vlasy i vousy. Bylo od prvního pohledu znát, že je to udatný bojovník, jak podle svalnaté postavy, tak i podle četných šrámů a jizev, které jistě utrpěl v bojích s draky. Temné, orlí oči jí pozorovaly jako nějakou kořist. I když už ho znala několik let, na ten pronikavý pohled, který jí vyděl až na dno duše, si zvyknut nedokázala. Chvatně se zvedla, oprášila se a sklopila zrak. Po tomto nepovedeném kousku se jí zdál jeho pohled ještě nesnesitelnější než kdy dřív.

"Jestli se bojíš ohně, neměla by jsi se pokoušet dostat se mezi drakobijce, děvče," řekl s jistou hrozbou v hlase. Dívku to dokonale uzemnilo. Podívala se na něj a hledala v jeho očích sebemenší náznak, že si dělá legraci. Bezúspěšně. Po těch pěti letech výcviku jí jenom tak řekne, že to má vzdát?

"Ale Arone, ty nic nechápeš!" Vykřikla rozčileně ve snaze bránit se. Potom si všimla jeho pohledu a nervózně si odkašlala.

"Mistře, prosím, cítím potřebu se drakům pomstít. Vždyť i vám sebrali rodinu, víte, jak se teď cítím!" Aron, jak ho dívka nazvala, se už chystal něco říci, ale potom uviděl v dívčiných očích nevyřčenou zlobu a odhodlání. Jenom si povzdechl a potom kývnul hlavou.

"Víš co jsi udělala špatně, Adriano?" zeptal se a Adrianě spadl kámen ze srdce, když pochopila, že může ve výcviku nadále pokračovat. Potom ji ale polila hanba.

"Nedávala jsem pozor na cestu," řekla přiškrceně. Už aby tohle měla za sebou. Aron zase přikývl.

"A?" Zeptal se a zabodl do ní pohled. Otřásla se a znovu si v hlavě přehrávala novou vzpomínku, na kterou asi ještě hodně dlouho nezapomene.

"Ztuhla jsem, byla jsem nesoustředěná, roztěkaná,…" začala vyjmenovávat své chyby.

"Zkus se příště víc uvolnit a nedrž ten meč tolik křečovitě," radil jí její učitel. Uvolnit se… to se mu řekne, ztěžovala si Adriana.

"Nesmíš se na moc dlouho zastavovat, potom děláš zbytečné chyby," pokračoval. A kdy mám myslet? Projelo jí naštvaně hlavou.

"A hlavně musíš být neustále ve střehu, pořád připravená a musíš mít přehled po veškerém tvém okolí." Pfff…. Měla z Arona respekt a obdivovala všechny jeho činny, ale teď toho po ní chtěl vážně trochu moc. Nechápala, jak obyčejný člověk může dělat tolik věcí najednou. Ale k jejímu štěstí jeho výklad moc dlouho netrval a brzy se oba dva rozešli k blízkému městu.



Brzy vystoupili z rozlehlého lesa a otevřel se jim tak pohled na město. To město se jmenovalo Dalonice. Hlavní ulice byly plné lidí, byla totiž sobota a to znamenalo konání trhů. Adriana se musela namáhavě prodírat davem, aby vůbec Aronovi stačila. Zato on se s ničím takovým namáhat nemusel. Lidi mu uhýbali z cesty a tvořili mu tak úzkou cestu skrz dav, která hned po jeho průchodu zase okamžitě zmizela pod nohama měšťanů. A nebylo se čemu divit, byl to známý hrdina. Taky jednou chtěla být taková. Získávat si pouhým pohledem respekt před lidmi a strach mezi draky.



Míjeli spousty stánků s nejrůznějším zbožím, od hospodářského dobytka po nejdražší látky vyšívané stříbrem. A potom Adriana přes hlavy lidí konečně spatřila dřevěný štít hlásající: Hospoda "U potrefeného králíka". Musela se tiše zasmát, když si vzpomněla, jak jí jednoho dne hostinský vyprávěl, že jeho praděd pojmenoval hospodu podle mladého krále Leopolda. Ale hostinský byl veselý chlapík a rád povídal nepravdivé historky. Navíc král Leopold byl jeden z nejlepších a nejslavnějších lidí v historii celé země, nechtělo se jí věřit, že za mlada byl takové ucho, jak hostinský povídal. Konečně se dostala až ke dveřím hospody, za kterými jí Aron zmizel a vtrhla dovnitř.



Hospoda dnes byla poloprázdná, všichni buď utráceli na náměstí, nebo si užívali krásného jarního dne. Nalevo od ní byl postavený velký krb, ve kterém teď vesele plápolal oheň a ohříval celou místnost. Hned vedle krbu stál velký stůl, který byl jako každý den v tuhle dobu, obsazen drakobijci. Už se k nim přidal i Aron a přesně k tomu stolu ona zamířila. Vyčerpaně se složila na poslední volnou židli. Potom obrátila pohled na tváře mužů okolo. Tvářili se nějak jinak, podezřele. Začala tušit zradu. Jako první promluvil Hugo. Když si stoupnul, byl velký jako hora a stejně tak tvrdý a neústupný. Ale co měl na síle, to mu scházelo na rozumu.

"Řeknu ti, jsi první drakobijec, kterého znám, co se bojí ohně," rozesmál se hlasitě a ostatní s úsměvem přikývli.

"Já se ohně nebojím!" Vyjela na něj Adriana okamžitě v marné snaze bránit se. Potom se naštvaně podívala na Arona, který seděl naproti ní, s nohama na stole a škodolibým úsměvem na tváři. To mu jen tak nezapomene!

"Tak to dokaž!" Ozval se pobaveným hlasem někdo jiný, nejspíš Michal, nebo Servác.

"Jak?" Zeptala se nechápavě.

"Úplně bude stačit, když dojdeš k tamtomu krbu." Teď už si byla jistá, že to řekl Michal, který právě teď ukazoval za sebe, kde zmíněný krb stál. Adriana si s pevným odhodláním stoupla, že málem povalila židli a pomalu postupovala k plamenům. Znělo to jednoduše - prostě jen udělá pár kroků… Musela uznat, že to bylo těžší, než se zdálo. Už zase se jí začaly klepat ruce. Ke každému kroku se musela přemlouvat a v tu chvíli, jako by každá její noha vážila alespoň půl tuny. Na čele jí vyvstal pot a v ústech vyprahlo. Její odhodlání bylo tatam a nahradil ho strach. Už nemohla, nemohla dál! Vzdala to. Otočila se na drakobijce a s poraženým, naštvaným výrazem pronesla: "Dobře, bojím se ohně. Ale jestli to někomu řeknete, poznám to a potom si mě nepřejte," řekla a založila si ruce na prsou. Na to se všichni muži rozesmáli. To na ní bylo příliš. Otočila se na podpatku a s hlasitým bouchnutím dveří opustila hospodu.



Znovu se musela prodírat davem. Mířila domů, po dnešku netoužila po ničem jiném, než po teplé posteli. Navíc už měla plné zuby kalhot, netušila jak je muži mohou nosit celý den. Už se těšila, až si bude moci obléknout zase své šaty. Nosit kalhoty byl zvláštní, nepřirozené a to ani nemluvě o tom, že na ní kolemjdoucí lidé vrhali nepříjemné pohledy. Byla naštvaná. Jistě, byla jen žena, ale to neznamenalo, že jí to pořád museli dávat tak silně najevo a pořád si z ní dělat srandu! Všimla si, že dav lidí ještě zhoustl, což dokazovalo, že už se blížila k náměstí. Začala dávat větší pozor a rozhlížela se po stáncích okolo. Občas se zastavila, aby se podívala na krásný šperk, nebo aby nakoupila nějakou zeleninu na večeři, ale z přímé cesty domů neodbočila. Dokud neuviděla ten stánek. Tento nebyl jako ostatní a i jeho prodavač byl jiný. On se nesnažil přehlušit ostatní prodávající a ujistit tak měšťany o úžasnosti svého zboží, jen tak seděl s klidným, moudrým pohledem a hypnotizoval kolemjdoucí. Šla se podívat blíž, neboť jí zajímalo, co by takový člověk mohl asi prodávat. Jaké bylo její překvapení, když na desce stánku měl rozložené zřejmě velmi staré knihy. To zjištění jí alespoň trochu rozjasnilo den. Opatrně přistoupila k prodavači a ten se na ní okamžitě usmál.

"Přejete si?" Zeptal se a vstal z jakéhosi provizorního štokrlete.

"Nemáte tu něco o dracích?" Zeptala se jen tak mimochodem a přejela prstem po kožených obálkách knih.

"Jistě," usmál se a potom začal vyjmenovávat spousty titulů.

"Jakže jste to říkal? Historie Eriadosu?" Zastavila prodavače. Helios bylo město draků. Bylo snem každého drakobijce, najít ho. Ale dosud se to nikomu nepodařilo. Draci tam žili už celé generace a s nimi vyhnanci, zrádci, nebo jak si oni s oblibou říkali - Dravci. Dravci byli prachsprostí zbabělci, žili pod ochranou draků a sami se lidem neodvážili postavit čelem. Schovávali se ve stínech a potají unášeli hospodářský dobytek, nebo vykrádali statky sedláků. Všivá havěť, pomyslela si Adriana vždy, když o nich byla řeč. Vždyť žili jako zvířata a byli naprosto nesoběstační. Povídalo se, že mezi nimi a draky je jakési spojení, ale nikdo netušil, jak to funguje a většinou to bylo přisuzováno spíše k povídačkám starých bab a bláznů, než k nějakému důležitému faktu. Ale když chtěli, uměli být velmi nebezpeční, uměli ovládat zbraně a když na to přišlo, bez zaváhání by zabili i malé dítě. Jako krysy se schovávali v tom svém městečku a doufali, že je snad draci ochrání, ale všichni věděli, že to je jen otázkou času, než někdo Helios vypátrá a sprovodí ty příšery ze světa. A Adriana byla přesvědčená, že to bude ona.

"Ano, přesně tak. Budete jí chtít koupit?" Zeptal se a začal se přehrabovat ve vaku s nevystavenými knihami, který mu stál u nohou. Podívala se do pytlíčku s penězi, který jí až doposud visel u pasu.

"Bohužel tu sebou mám jen tři tolary, víc toho sebou teď nemám," prohlásila zklamaně. Věděla, že knihy jsou drahé, vždyť ani číst neuměl kdekdo.

"Víte co? Když jste to vy, dám ji za ty tři tolary," prohlásil s prodavač a vyndal hledanou knihu. Adriana se široce usmála.

"Ale takhle proděláváte," řekla. Nechápala, proč by slevoval, obzvláště, když se vůbec neznali.

"Ale za ten úsměv to stojí," prohodil a vzal si od Adrii peníze. Umět to, byla by teď červená až za ušima, ale na štěstí měly její tváře nadále obvyklou barvu.

"Tak děkuji," prohlásila rozpačitě a vděčně se na prodavače usmála. Potom se obrátila a i s knihou pokračovala domů.



Konečně se protlačila až k dvoupatrovému domu, který jí byl posledních osm let domovem. Byla nesmírně vděčná, že je tady Bruno nechal bydlet. Klidně je mohl vyhodit na ulici, nebyla žádná jeho povinnost se o ně starat. Přesto, když je před osmi lety našel v lese, jim poskytl přístřeší. Když byl doma (což se moc často nestávalo, protože to byl kupec a cestoval všude možně po světě), se o ně staral jako o vlastní a vždy jim z cest přivezl nějakou drobnost. Měla ho ráda, byl doopravdy milý, ale kvůli jeho častému cestování měla pocit, že ho vlastně pořádně nezná. Otevřela těžké dubové dveře a ocitla se v prostorné hale. Byla osvětlená pouze čtyřmi svícny, které byly přichyceny na zdech, ale to bylo pro Adrianu jenom dobře. Uprostřed chodby byl rozložený velký koberec, Brunova největší chlouba. Ani on sám si nepamatoval, odkud že ho to přivezl, ale prý to byl z velké dálky. Z chodby vedlo schodiště a troje dveře, stejně bytelné jako ty vstupní - jedny napravo, druhé nalevo a třetí rovně. Vešla do těch napravo a ocitla se v kuchyni. Kuchyň byla jen malá místnost, ale zato krásně vyhřátá od malého ohniště, které nejen že místnost ohřívalo, ale na kterém se i připravovalo veškeré jídlo. Dále se tu nacházel stůl se čtyřmi židlemi, přes který byl přehozený sněhobílý ubrus a další dveře, které směřovaly do spíže. Kromě ohně z ohniště místnost ozařovalo ještě jedno malé okno, postavené vysoko nad stolem. Ale nikdo tady nebyl.



Adria položila zeleninu koupenou na trhu na stůl a potom se vydala do druhých dveří, kterými se dostala do obýváku. Obývák byla největší místnost v domě. Když jste do něj vešli, po pravé ruce jste měli velký krb, na jehož římse se jen tak bezcílně povalovala spousta tretek, které Bruno přivezl z obchodních cest. U krbu stála dvě měkká křesla s tmavě hnědým potahem a za nimi se tyčila ohromná knihovna plná nejrůznějších knih, svitků a pergamenů. I tady bylo pouze jedno okno s béžovými závěsy. Ale co vždy na tomto pokoji obdivovala nejvíce, byly pestrobarevné gobelíny pověšené na stěnách. Byly krásně hebké a udržovaly v pokoji teplo. Když ani tady Adriana nikoho nenašla, opatrně zaklepala na třetí dveře.

"Dále," ozval se tlumený hlas. Vstoupila do malého dětského pokoje. Pokoje, který patřil jejímu bratrovi. Tento pokoj byl jako jediný bez jediného okna. Místnost byla místo toho osvětlená třemi svícny připevněnými na zdi a jednou svíčkou, která plápolala na psací desce. Vedle ní stála menší komoda na oblečení a vedle ní uzoučká knihovnička. Kromě toho tu stála už jen malá postel s jakýmsi nočním stolkem. U psací desky seděl (jak tušila) její bratr a čmáral si nějaké nákresy draků. Bylo mu už čtrnáct let. Měl krátké, plavé vlasy a oči kaštanově hnědé.

"Eriku? Něco jsem ti přinesla," usmála se Adria a položila knihu před něj. On se na ní překvapeně otočil a potom se podíval na knihu. Na tváři se mu objevil úsměv.

"Děkuji. Já myslel, že nemáš ráda, když jen sedím vevnitř a čtu," neodpustil si poznámku a zasmál se.

"Ne, to nemám, ale respektuji tvé potřeby a zájmy," prohodila, "a ty by jsi měl respektovat ty moje." Řekla. Už to tu bylo zase.

"Adrio, já se doopravdy snažím, ale vážně nechápu, co ti přijde tak skvělého na zabíjení nevinných tvorů!" Vykřikl Erik a široce rozhodil rukama. Řešili to den co den, bylo to už unavující, ale prostě to nešlo jen tak zamést pod koberec.

"Nevinných tvorů? Nevinných?! Eriku! Zabili nám rodinu a vypalují desítky vesnic ročně!"

"Určitě k tomu mají nějaký důvod!"

"Jak je můžeš obhajovat? Chápu, že věříš, že všichni jsou dobří, ale svět je jiný, než jaký na první pohled vypadá!"

"Ne! To ty jsi příliš zaslepená pomstou, než abys mohla vidět pravdu!" Na tohle už Adriana nevěděla, co říct. Nechtěla se pohádat i s ním a tak beze slova opustila jeho pokoj, vyšla schodiště a otevřela dveře, které vedly do jejího pokoje. Tady se roztáhla na postel jak široká, tak dlouhá. Erik byl poslední člověk na světě, který jí zbyl, a měla ho ráda, jak jen sestra může mít ráda bratra, ale někdy měla pocit, že on jí nenávidí. Že jí nenávidí za její práci, o kterou tak dlouho usilovala, a kvůli které se ty roky dřela. Bylo to zvláštní. Byl snad jediný člověk ve městě, ne-li na světě, kdo byl skálopevně přesvědčený, že draci jsou dobří. I po tom, co mu draci udělali, jim dokázal odpustit a smířit se s tím. Často přemítala, jak to udělal, ale nikdy jí nenapadlo rozumné řešení. Nechápala, jak mu ještě vysvětlit, že to draci jsou ti zlí, ne ona. Tak moc si přála, aby jí chápal. Přemítala o tom dlouho, ale po dnešním dni se už na nic víc nezmohla. A tak tam jen tak ležela, dokud po chvíli neusnula.

Tak, kdo dočetl do konce, tomu moc gratuluji! Snad jste se mezitím neunudili k smrti :D

Pro mé nyní nejspíš ještě řidší publikum,
Frána :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amya Amya | Web | 10. listopadu 2013 v 14:44 | Reagovat

Hmm, přečetla jsem si první i druhou kapitolu a zatím to vypadá zajímavě. Pokračuj dál a uvidíme, co zajímavého se z toho vyvine.

2 Ilía Ilía | Web | 16. listopadu 2013 v 19:25 | Reagovat

KO- O- NEČNĚ!!!!!!!!
Jak si to představuješ nás nechat takhle dlouho čekat? Co?!
Kapitola byla skvělá. Povedla se ti... jen by mě zajímalo proč se tak moc bojí ohně. To musí mít nějaký hlubší důvod...
... no... doufám, že se brzo dočkáme nové kapitoly. BRZO!!!

3 Ilía Ilía | Web | 19. listopadu 2013 v 19:11 | Reagovat

Pánii!! Krásnej dess. Se budu teď chvilku rozplývat, můžu?? :DDD :3

4 Eamane Eamane | Web | 20. listopadu 2013 v 14:48 | Reagovat

Finally? Really? Úžasné!
Jinak máš překrásný design :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama