ÚP - Ledové páně

6. října 2013 v 17:58 | frana-alrika |  Jednorázové povídky
Hrozně se omlouvám, že poslední dobou na blog tolik kašlu. Ale abych pravdu řekla, došly mi nápay, co sem přidávat. Tak pro dnešek tu pro vás mám první díl z tzv. Útržků příběhů. Jsou o kratičké záchvělvy fantazie hozené na papír. Všechny se odehrávají v tomtéže světě a předem říkám, že žádný (až na příležitostní vyjímky) nebude na pokračování. Tak si užijte začátek s názvem Ledové pláně...



Ledové pláně

Zasněženou plání vládla sněhová bouře. Vločky se točily ve spirálách strhávané větrem, který nelítostně bičoval krajinu. Nebylo vidět na krok a zima zalézala do morků kostí. Nikde nebylo nic než bílo - jen nekonečný sníh… a jedna postava. Byl to muž, od hlavy až k patě zachumlaný do hromady vrstev oblečení, které ho ale stejně pře zdejší zimou nemohlo ochránit. Byl bledý a celý se klepal. Vzbuzoval nekonečně otázek, protože přišel směrem od moře - dojít sem z první vesnice, která stála tím směrem, by v tomhle nečase trvala několik týdnů. Jak mohl tak dlouho v této nemilosrdné krajině přežít? Nemohl se přece jen tak objevit odnikud. Nebo ano? I když začátek jeho cesty byl nejasný, cíl byl zřejmý. Malá vesnice u úpatí hor. Nikam jinam jít nemohl, všude byly jen pláně a potom hory. Velmi, velmi vysoké hory, přes které se dalo jen obtížně přejít. V tomhle stavu by ho v horách nejspíš sežralo nějaké divoké zvíře. Vždyť sotva stál na nohou. Ale i přesto neústupně pokračoval v cestě. Další zvláštností bylo, že své myšlenky upíral jen na svůj cíl. Kde kdo jiný by v jeho situaci prosil všechny bohy, aby se nad ním slitovali. Ale on ne. V náručí nesl jakýsi náklad, možná zavazadlo, ale v tom případě ho nesl velmi neobratně. Ne, nemohlo to být zavazadlo, protože sebou téměř nepostřehnutelně škublo. Až při velmi detailním pohledu se v hromadě kožešin a náhradního oblečení dala rozeznat holčička. I ona na tom byla velmi zle. Tváře jí žhnuly horečkou, ale neplakala. Byla tišší než ty padající sněhové vločky. To kvůli ní se nebál o svůj život, kvůli ní neprosil bohy. Věděl, že při ní bozi stojí a nedovolili by, aby zemřela. Proto zatím nezemře ani on. Kdyby se tak stalo, dívenka by neměla šanci na přežití. Dál se prodíral sněhovými závějemi. Jak rád by teď byl doma v teple krbu. Ale nelitoval, že odešel. Musel splnit svůj úkol, protože mu ho dali sami bohové. Byla to pro něj pocta, že si vybrali zrovna jeho. Proto nelitoval ani toho, že už se zpět domů nikdy nevrátí. Došel k malému dřevěnému srubu a tam se zastavil. Stál dál od vesnice, ale muž pochopil, že to je jeho cíl cesty. Roztřesenou rukou zabušil na vetché dveře a potom se položil do závěje vedle domu. Zavřel oči a usmál se. Všechno své zbylé tělesné teplo předal dívence. Splnil jsem svůj úkol. Bude žít… to byla jeho poslední myšlenka. Envi, bůh který rozhodoval o životě a smrti, opatrně převzal jeho duši. A než ho vyprovodil do nového života, promluvil k němu: "Tvůj nadcházející život bude šťastný a spokojený. Odvedl jsi skvělou práci. Zachránil jsi tu, která se jednou stane symbolem dobra. Zachránil jsi Dceru bohů."
PS: vím, že to je jen jeden obří kus, není to nijak rozdělené na odstavce, ale já to prostě neumím...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | Web | 6. října 2013 v 21:01 | Reagovat

Halleluja!!! Provolávejte slávu. Naše milá dcerka se vrací domů. K nám. Do blogové komunity! :-D

No a teď vážně! Vážně se mi to líbí!! Dcera bohů? No páni! Je to skvělý!
Jen je mi líto toho nejmenovaného chlapa, který za ní položil život :-( nemohla jsi být hodnější a  nechat mu třeba mrazem upadnout nohy?? Proč všichni všechny jen zabíjíte?! To není fér! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama