Všechny vás tu opět zdravím.
Já vím, že nadpis je dost nicneříkající a matoucí, ale dovolte mi, abych vám ho osvětlila. Poslední dobou se bloku příliš nevěnuji, ale zato dvakrát tolik pozornosti věnuji mé začínající povídce. A ano! Konečně jsem se rozhodla vám sem dát alespoň začátek. Zbytek přidám podle toho, jak se to osvědčí (a podle toho, jak moc budete chválit XD).
Já nikdy neměla moc ráda příběhy o dracích (ale draky ano) a přiznávám se, ani jsem jich moc nečetla, Odkaz dračích jezdců nevyjímaje. Proto doufám, že se to čemukoliv nebude podobat. Takže, kde jsem ale skončila - neměla jsem je ráda, ale jednoho dne mne navštívila můza a já dostala nápad. Zezačátku jen jediná myšlenka se mi teď tozvinula do celého příběhu a už jsem nemohla couvnout, i když je příběh o dracích. lastně to i trochu stojí na jakémsi "spojení" mezi lidmi a draky, ale doopravdy je to celé z mé hlavy. Jo a prosím vás, omluvte mě za chyby a nahlaste je, ať je mohu přepsat. A tady tedy máte tu slíbenou kapitolu:
1. Kapitola
Ve vesničce Jeleně jsem žila už od svého narození. Mé rodině zde patřila maličká chalupa a k ní přilehlé políčko. No, chalupa… tvořila jí jedna místnůstka, která ale zahrnovala vše životu potřebné - v jednom rohu byla kuchyň, v druhém stůl a lavice (která mně a mým sourozencům nahrazovala postel), ve třetím stála postel rodičů a ve čtvrtém byly v podstatě dveře. Když jste vyšli těmi dveřmi ven, rozprostřel se před vámi výhled na zbytek vesnice a daleko za ní se majestátně leskly azurové vrcholky hor. Ten pohled jsem měla moc ráda, ale mé nejoblíbenější místo byl les, který se rozprostíral kousek za naším domem. Už jako malá jsem tam často chodila. V létě, kdy se vítr proháněl v korunách stromů a česal jim větve jako dlouhé vlasy, a kdy si sluneční paprsky jako nitky zlata razily cestu k čerstvě orosené trávě, jsem vysedávala na jednom mohutném dubu. Dokázala jsem celé hodiny poslouchat šepot listí. Představovala jsem si, co všechno mi stromy vypráví a co by mi ještě mohli povědět. Hladila jsem kmeny a svěřovala jsem jim svá nejtajnější přání a problémy. Možná, že si to ještě dnes pamatují a jednou to budou vyprávět někomu dalšímu, jako tehdy šeptaly mně. Kolikrát jsem tu byla dlouho do noci, jen abych spatřila nad větvemi svit tisíců hvězdiček, až mě píseň větru a posledních usínajících ptáků ukolébala ke spánku. Ještě teď si pamatuji ta probouzení, kdy mě na těle lechtala stébla trávy a od ranní rosy jsem měla promáčené pomalu celé oblečení. Když mi byly tři roky, slíbila jsem dubu, že sem přivedu sestřičku, až bude o něco větší. Věřila jsem, že se s tehdy ani ne roční Markétkou o tuto krásu jednou podělím. Ale k tomu bohužel nedošlo, zemřela, když jí byl rok a půl na záškrt. Byla jsem velmi smutná a můj zármutek se ještě prohloubil, když mi ani ne po půl roce zemřel otec. Má matka si do měsíce našla nového manžela, ale tím mé utrpení zdaleka nekončilo. Během dalších sedmi let k nám do rodiny přibyli moji čtyři bratři - Erik, Jarmil, Samuel a nejmladší Robin. Neměli jsme se zrovna v lásce, hlavně kvůli tomu, že jsme měli rozdílného otce. Pořád přemýšleli, jak by mi co nejvíce znepříjemnili život a já… já jsem jim to oplácela jak to jen šlo. Ale přesto jsem je někde hluboko v srdci měla ráda (někde hodně hluboko). Nevím co jsem si tehdy myslela, možná že nic horšího než mí bratři už být nemůže nebo že naše rodina si s jakýmkoliv problémem vždy poradí. Každopádně jsem se velice pletla.
Tehdy mi bylo necelých třináct let. Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. To možná proto, že mě vzpomínky chodí strašit každou noc v podobě nočních můr. Úplně všechno nasvědčovalo tomu, že to bude normální den, stejný jako každý jiný, jen při snídani se máma zmínila, že na oběd k nám přijde rodinný známý. Nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost, nepřišlo nám to důležité a tak jsme na to brzy zapomněli. Po snídani jsme šli dělat obvyklé domácí práce a na očekávanou návštěvu jsme si vzpomněli až před obědem. Máma mě s Erikem poslala natrhat nějaké květy do vázy, zatímco ti zbylí tři čerti museli připravovat stůl. Ještě když jsem odcházela z chalupy, slyšela jsem to jejich: "A proč zrovna my?" "Nemůže to udělat ona?" "To je tááák nespravedlivý!" Nemohla jsem se nepousmát nad jejich snahou vymluvit se z toho. Máma jim povídala tím svým klidným, melodickým hlasem, že jestli chtějí, můžou místo nás dvou jít na louku, ale na to se ozvalo sborové "Ne!" a byl pokoj. Nevím, proč se jim to tolik příčilo, ale bylo mi to jedno. Když tak nad tím tak přemýšlím, je smutné, že to byla poslední slova, která jsem od nich slyšela. A i já mohla říct něco chytřejšího, než jen: "ahoj, tak mi jdeme". Před chalupou jsme ještě mávli otčímovi, který pracoval na poli a vydali jsme se směrem k lesu. Museli jsme jít hodnou chvíli, než jsme došli k rozlehlé louce, na které rostly květiny všemožných tvarů i barev. Chvíli jsme tam byli a trhali květiny, ale potom to přišlo. Uslyšeli jsme ohlušující řev, připomínající ten lví. Museli jsme si zacpat uši a vyděšeně jsme se rozhlíželi, odkud to přišlo. A potom se nad loukou mihl stín. Dračí stín. To už ani jeden z nás neváhal a rozběhli jsme se domů. Srdce nám bušila jako splašená, ale netušili jsme, že drak se vydal tím samým směrem. A byl mnohem rychlejší. Když jsme konečně doběhli až na kraj lesa, píchalo mě v bocích a nemohla jsem se nadechnout. Ale o ani ne setinu sekundy potom jsem spatřila naši vesnici. Drak už tam dávno dorazil a plameny dosahující ohromných výšek se teď stravovaly domy našich blízkých. Ale nejděsivější byl ten drak sám. Krvavě rudýma očima vyhledával kořisti a z tlamy plné ostrých zubů dál chrlil oheň. Jeho stříbrné šupiny odrážely obraz té zhouby kolem. Dlouhé drápy měl zaryté do země, jen občas se s nimi ohnal po nebohých lidech. Až k nám doléhal jeho strašlivý řev a křik vesničanů. Byl to hrozný pohled. Do očí se mi vydrali slzy a srdce mi tlouklo jako splašené. Popadla mě hysterie, všude kolem byl kouř. Měla jsem pocit, že se po mě plameny sápají, chtěly mne zatáhnout k sobě a už nikdy nepustit. Blížily se a já chtěla ustoupit, ale nešlo to, byla jsem jako přibytá k zemi. Z hrdla se mi vydral výkřik, ale brzy se smísil s hlukem okolo. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, otočila jsem se, popadla jsem plačícího Erika za ruku a znovu jsem se rozběhla. Zachovala jsem se jako srab, ale zachránilo nám to život. Nevím kudy, ale běželi jsme dlouho. Ani jeden z nás už nemohl, ale strach nás hnal vpřed. Zastavili jsme se až velmi daleko od vesnice. Až teď na nás plně dopadla drtivá skutečnost. Byli jsme sami. Nikdo to nemohl přežít. Z očí se mi začaly valit horké, štiplavé slzy. Rázem jsem zapomněla na hloupé sourozenecké hádky. Objala jsem bratra a snažila jsem se ho uchlácholit, i když já sama jsem byla na pokraji zhroucení.
"Všechno bude dobré," šeptala jsem mu zlomeným hlasem, ale sama jsem tomu tehdy nevěřila. Nemohla jsem. Všechno najednou vypadalo temně a bezútěšně. Ten den nám draci sebrali všechno - přátele, domov i rodinu. Tehdy jsem jim slíbila svou pomstu.
Vaše Frána :)
skvělej začátek. Jsem zvědavá, co s nimi bude dál.
...
C.V.O.K. | 
C.V.O.K. | 
Já, jakožto milovnice fantasy literatury, jsem skákala nadšením, že začínáš psát povídku o dracích
. Páni, první kapitola a ty mě hned začneš tak napínat 
. Jsem zvědavá, co se s hlavní hrdinkou a jejím bratrem stane, doufám, že budou v pořádku. Jediné, co bych vytkla, je interpunkce. Občas se ti čárka schovala neznámo kam, ale to jsou jen maličkosti, i tak to bylo moc pěkné 
.