4.Kapitola- Galaxy

15. dubna 2013 v 21:02 | frana-alrika |  Temné dobro
Tak, jak jste si jistě všimli, jaro nám přišlo. A s ním i nová kapitola k mému menšímu projektu, prozatím pojmenovanému jako Temné dobro (nápad Betty...). Tentokrát od užasné Galaxy. Přesně jak jsem doufala, vnesla do povídky něco úžasného a úplně tím změnila směr :D (Děkuji). Já se u čtení moc bavila a myslím, že vy se zasmějete také.





Les byl hustý, světlo shora přicházelo jen v úzkých pruzích. Teď šli mírným tempem, Anita občas bolestně sykla, ale jinak nikdo nemluvil. Až na Morrigan.

"Vy lidi jste tak nemluvní. Jak můžete vydržet takhle potichu, není s váma žádná sranda, přece se musíte nudit, když takhle hodiny jdete lesem - nezazpíváme si? Jó, ty lesýýý, hlubokýý-"

"Sklapni.," přerušil ji Hašler. "Pánové a dáma na tebe nejsou zvědaví, že? Takhle tu kdákat, rušíš les a ty…no…víte co…veverky!" přihlouple se zaculil a podíval se na Anitu, která jela momentálně za ním. Ta protočila oči a uhnula pohledem. Hašler se, stále se usmívaje, otočil zpět a poklepal na svůj meč. Pak se trochu předklonil a něco zašeptal.

"Tři, čtyři. Jóó, ty lesý, hlúúbokýýý! Táám jsem jakó domááá! Véverký jsem všecky póóchytáál a- jak je to dál?" rozesmál se Hašler spolu s Morrigan. K jejich překvapení je nikdo neokřikl. Během své extáze se totiž nedíval na cestu a až teď zjistil, kam dorazili.

Pěšina tam končila. Tedy ne úplně, ale pokračovat nemohli, protože se před nimi objevila řeka. Seb se tomu velice divil, protože on by přece musel řeku slyšet ještě před tím, než k ní úplně dojde. Zvlášť, když na té řece byly spousty jezů, takové malé kaskády a voda šuměla dost hlasitě, jak narážela do ohlazených kamenů, kterých tam bylo sice hodně, ale žádné nevypadaly na to, že by se po nich dala řeka přejít. Tady by nepřešel ani akrobat, natož kůň.

Rozhlédli se po i proti proudu řeky. Dole to vypadalo stejně, ba hůř, příkřeji, ale proti toku vypadala voda klidnější a dokonce se jim zdálo, že by tam mohlo být něco jako most.

Jenže podél řeky byla už jen úzká vyšlapaná cestička, projít tudy by vyžadovalo obratnost, na břehu byly keře a vysoké kopřivy a občas se musel nějaký ten rozmočený kus pěšinky prostě přeskočit.

"Tak, co uděláme, stateční rytíři?" Stále veselý Hašler pozoroval ostatní členy skupiny.

"Nebyla někde cestou odbočka? Zbyšku, nezahlédl jsi něco?" Seb se zoufale díval zpět do lesa. Zbyšek pokrčil rameny, ničeho si nevšiml.

"To je špatné," zkonstatoval Hašler. Rozhlížel se kolem a nakonec slezl z koně. Seb byl rád, že má hřebce zas jen pro sebe.

"Jak špatné?! Musíme se přece dostat na druhou stranu! Kterým směrem je město? Tam, ne?" Anita zoufale hleděla na druhý břeh řeky. Tam pěšina pokračovala, tedy někdo tudy přešel. Opatrně sesedla z Pivoňky a došla k řece. Sklonila se a dala ruku do vody. Byla studená, ale příjemně.

"Pozor, ať tam nespadneš." Zbyšek také seskočil z poníka a šel ke břehu.

"Pokud je na druhé straně cesta, tak to znamená, že se to tu dá přebrodit…Ale koně to asi nezvládnou. Počkat, nebyl tu most? Jinak se to nedá vysvětlit, že je to tu tak ušlapané, kdyby tudy chodili jen lidi, byla by ta pěšinka daleko užší-"

"Ano, ano, jistě, to víme," odsekl hobit. Soucitně se díval na Anitu, která si vodou z řeky chladila ránu.

Náhle všichni uslyšeli šustot křoví. Tedy všichni kromě Hašlera a Morrigan. Hašler si totiž, kráčeje podél řeky, zase zpíval. Z křoví vylezl elf. Takový normální elf, dlouhé blonďaté vlasy, špičaté uši a do zelena laděný ohoz. Na zádech měl luk a toulec s šípy, vše zdobené drobnými stříbrnými ornamenty. Na krku měl zvláštní amulet, který všechny náramně zaujal.

"Kdo jste a co tu chcete?" Jeho tenorový hlas měl zvláštní melodii samolibosti. Shora si je všechny prohlédl: Vysoký člověk, oblečený jako hraničář, hobit, jasně, trouba, a ženská, raněná do boku, vypadá, že ztratila hodně krve.

"Potřebujeme pomoc pro Anitu," ukázal hraničář na dívku u vody. "Neznáte někoho, kdo by nám pomohl?"

"Znám, neznám, jak jste se dostali až sem?" Oči mu cukaly, až se kolem nich tvořily droboučké vrásky.

"Chtěli jsme jít do města, znám tam někoho, kdo Anitu ošetří, ale už jdeme hodně dlouho a pořád les a teď ještě tohle," stěžoval si Seb, mračící se na bujnou řeku.

"Nejbližší město je Tenwargh. A to je odsud na jihovýchod. Běžte zpátky!" Elf je tu zjevně neviděl rád.

"Ne, to je daleko. Jiné město je blíž, jenže za touhle řekou. Nemáme čas hledat most nebo se vracet, Anita potřebuje naléhavě pomoc," zoufale se podíval na dívku u řeky a pak na elfa.

"No," elf se zamyšleně díval na Anitu. "No dobrá. Ale jen kvůli ní."

"Skvěle! Jsme rádi, že nás všecky čtyři vezmete, už jsme se dlouho nevyspali pod střechou a trochu lepšího jídla by taky neuškodilo," Seb strčil přátelsky do Zbyška a pomohl Anitě vstát.

"Čtyři!?" Elf se zděsil, že by mu snad něco uniklo. "Jste tu jen tři."

"No jo, kde je Hašler?" Anita se podívala proti proudu řeky a pak po proudu. "Nevidím ho."

"Hašleréé!"

"Tristane! Hašlere! Mentoláku!"

Elf se mračil a rozhlížel se na všechny strany, když tu najednou zpoza křoví vyskočil zelenovlasý mladík s širokým mečem.

"Bafiky baf, hledali jste mě?" Hašler ze sebe ometl listí a upravil si účes. Elf si protřel oči a ustoupil dva kroky dozadu.

"A tohle je co?" ukázal na tlemícího se Hašlera.

"To je ten čtvrtý," odpověděl Seb.

"Jo, čtvrtý, do počtu," přidal Zbyšek.

"Slibujeme, bude se chovat slušně," usmála se na elfa Anita. Hašler si mezitím prohlížel cizince. Několikrát zamrkal a přistoupil o dlouhý krok k němu.

"Jdeme?" otázal se, nepřestávaje mrkat. Elf mu nastavil dlaň a opět ustoupil. Ještě jednou si prohlédl celou skupinku.

"Takže. Vás dva už znám a jak se jmenuješ ty a ty?" podíval se na hraničáře a hobita.

"Já jsem Sebastian a tohle je Zbyšek," představil je Seb. " A vy račte být?"

"Já jsem Adrian, lesní elf. Náš národ si velice pečlivě chrání svoje území a nerad vidí vetřelce. Tento most," ukázal směrem k řece, "jsme zničili, protože nám tu lidé drancovali přírodu," zle se díval na Seba. "Pomůžeme tady slečně a pak vás vypakujeme."

"Takže nás dostanete přes řeku?" ujišťoval se Sebastian.

"Přes řeku!? No, jedině pod dozorem," ukončil debatu Adrian. "Jdeme. Je to ani ne půl hodiny cesty."

Rozešli se směrem od řeky po cestě, jíž přišli, a pak Adrian zabočil na lesní stezku, které si při cestě sem nevšimli. Seb podpíral Anitu, za nimi hopsal Hašler a na konci šel Zbyšek se zvířaty. A opravdu, za půl hodiny byli tam. Otevřela se jim překrásné údolí. Stavby byly jako z pohádky a za nimi byla vidět majestátní skála a na ní vodopád. Všechno zářilo a lesklo se všemi barvami, bylo slyšel ptáky a vzdálený šum davů. Viděli hemžící se hloučky lidí, jak jdou z jednoho konce města na druhý. Zaslechli dokonce i hudbu.

"Toto je Awarie, město lesních elfů, kam málo který člověk či hobit," podíval se na Zbyška, "vkročí." Všichni byly úžasem bez dechu. První se vzpamatoval Hašler.

"Ty jo, to je úžasný!" přejížděl pohledem všechny domečky a paláce, žasl, jak všechno ladilo s okolím, srůstalo se stromy a bujelo životem.

"Opravdu krásné. A nyní nás, prosím, zaveď k někomu, kdo ošetří Anitu," otočil se na lesního elfa Seb.

"Ach ano, jistě. Pojďte," rozešel se dolů a všichni opatrně za ním; stezka byla velmi příkrá, Hašler několikrát málem spadl.

Sešli do údolí a zamířili k městu. Jeho hradbami byly stromy a keře a v jednom místě byla brána, zdobená množstvím ornamentů a květin. U ní stáli dva strážní a povídali si. Když spatřili skupinku, stoupli si před bránu a položili ruce na jílec meče. Jak se ale cizinci blížili, rozpoznali strážní elfa v jejich čele a jeden z nich vstřícně vykročil.

"Vítej, Adriane, co si to vedeš za suvenýry?" nedůvěřivě přelétl očima podivnou skupinku. Adrian si vzal oba strážné elfy stranou a něco jim potichu řekl. Ti se pak už neptali a pustili všechny dovnitř.

Adrian je ani nenechal rozhlížet se kolem a hned zamířil do postranní uličky. Několik místních se otočilo za podivíny, ale šlo si zase dál svou cestou. Hašler nevěděl, na koho se má soustředit víc, jestli na toho nabručeného hezouna, co je vede, nebo na kolem chodící mladé elfy a elfky, které měly na sobě přímo okouzlující šaty s množstvím závojů a zářící v jasném slunci. Teda hlavně na elfy. Málem narazil do jednoho, co nesl plný košík hub. Moc se mu líbily jejich dlouhé vlasy, světlé i tmavé, rovné a hodně z místních obyvatel mělo copánky. Dva, víc, různě kolem hlavy. Hašler si za chůze začal motat svoje mentolově zelené vlasy, ale měl je příliš krátké, a tak se opět omezil na frajerské pohazování patkou.

Skupinka došla k jednomu pěknému domku. Byl o něco více zdobený, než ty, které míjeli, a v oknech byly zatažené záclony z květované látky. Adrian je zastavil.

"Dovnitř smí jen ona," podíval se na Anitu a pokynul jí ke dveřím. Anita už byla bledá a přivřenýma očima si prohlížela stavení. Nahmatala kliku a vstoupila. Zbytek se obrátil na svého průvodce.

"A co my? Můžeme dostat něco k jídlu?" zeptal se Zbyšek s nadějí v hlase. Jemu jídlo scházelo nejvíc.

"Přemýšlím, jestli vás mám izolovat, abyste tu nic neprovedli, nebo- Počkat, kde je ten šašek?" Zúžily se mu zorničky.

"Kdo?"

"Myslí asi Hašlera. No jo, zase se vzdejchl," objasnil Zbyšek situaci.

"Aha." Seb si prohlížel své nehty. "Tak to ho asi půjdeme hledat, ne?" Mrknul na hobita. Zbyšek pochopil, Seb si chtěl prohlédnout město, sám, bez Adriana.

"Jo, asi se rozdělíme, abysme ho dřív našli," přisvědčil Zbyšek. Adrian si povzdechl. Když se ztratil tenhle, už nic horšího se stát nemůže. Snad ten blázen nic závažného neprovede. Nechal je jít, ale nařídil jim, aby až se setmí, byli zase u tohohle domu. Mohl sice jen doufat, že se na něho nevykašlou, ale řekl si, že o nich řekne strážným, kteří dohlížejí na pořádek a klid ve městě i za hradbami, aby je kdyžtak vyhledali. Do davu jen tak nezapadnou.

Seb se vydal uličkou, kde tušil centrum, a hobit se pomalu rozešel dál tou postranní, kterou sem přišli, a zkoumal prostředí pozlodějsku.

Ztracený Hašler mezitím nebyl tak docela ztracený. Vlastně vůbec. Hned jak se mu naskytla příležitost, vzal roha. Přesněji řečeno, schoval se za roh. Řekl si, že dostane toho Adriánka. Když odešel Seb a Zbyšek, začal elfa sledovat. Ten vzal nejdřív koně a poníka a uvázal je k tomu domku, kde zmizela Anita, k dalšímu koni. Měl zrzavou hřívu a na ní i na ocase měl spousty copánků. Žral ze žlabu a srst se mu jen leskla. Jejich zvířata, dokonce i Pivoňka, vedle něj vypadala jako divoká. Poslušně se postavila vedle krásného hřebce a žrala taky. Ani o koně se to nepostará, ti lidé jsou tak neohleduplní, pomyslel si elf a vydal se svižným krokem také do centra a mířil opačným směrem, než přišli. Blíž ke skále. Šli různými uličkami a náměstími, Hašlerovi se točila hlava ze všech těch copánků, ale směr neztratil. Po nějaké době došel Adrian k velkému domu s modrými záclonkami. Prohrábl si vlasy a pohodil hlavou tak, že se mu v jedné velké vlně zatočily kolem štíhlého obličeje. Hašler začal slintat.

"Ne, nemyslíš na to, na co si myslím, že myslíš?" Kovový hlas od jeho pasu tiše zazvonil.

"Přesně," odpověděl Hašler nepřítomně, "A pššt!" utišil Morrigan.

Adrian mezitím otevřel dveře a vešel dovnitř. A dveře za sebou zavřel. Hašler přihopkal pod okno a opatrně nakoukl. Uvnitř byla velká hala, příjemně osvětlená, s květinovým kobercem. Elf, odloživ svůj plášť a zbraně, přešel halu až ke schodům a stoupal nahoru. Hašler se mezitím ohlédl, jestli ho někdo nepozoruje, a jal se šplhat po stromech a rostlinách, které možná byly taky stromy, ale nevypadaly tak, nahoru, k dalšímu oknu. Schoval se v zelené koruně a zatřepal hlavou. Oknem opět zahlédl Adriana. Ten si sedl, pravděpodobně to bylo něco jako pracovna, ke stolu a začal cosi psát, ale pak to zmačkal a hodil za sebe. Ještě udělal několik pokusů, ale pak to vzdal a plácl sebou na postel, které si Hašler předtím nevšiml. Takže asi nejen pracovna. Adrian si protáhl ruce a nohy a pak se zahleděl z okna. Než se Hašler nadál, stál rozzuřený elf na římse okna a sápal se přes větve k Hašlerovi.

"Co si myslíš, že děláš!?" Nahmatal Hašlerovu nohu a zatáhl za ni. Ten spadl o větev níž, ale hned se zase vzchopil a posadil se na větev dál od okna. Adrian se trochu uklidnil a držel se silných větví, stoje stále na okně. Tvář měl červenou a oči mu cukaly. Hašler se taky začervenal a přivřel oči ve svém typickém úsměvu É, já nic...

"Tak co tu sakra děláš!?" elf ještě pevněji sevřel větve. Hašler si řekl, že teď asi nebude ta správná chvíle na dlouhé vysvětlování, či snad dokonce na nějaké hrdinské činy.

"É, já nic..." zahihňal se a skočil na vedlejší strom. Elf se pomalu uklidňoval. Tohle mu nedaruju, co si o sobě myslí, šmírák jeden. Co chtěl, sakra, zjistit? A jaký měl krásný meč... Vypadal neobyčejně ostře a... krásně.

Hašler slezl tiše ze stromu a odplížil se pryč. Morrigan se kovově chichotala.

"Hihi, to ti teda moc nevyšlo!"

"Nevadí. Jsou tu jiní a určitě fabulóznější!" zazubil se pohledný mladík s mentolově zelenými vlasy, zatřepal hlavou, aby se uvolnil, a sebevědomě kráčel tam, kde tušil domky s růžovými záclonkami.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 16. dubna 2013 v 15:44 | Reagovat

Merline!!! MILUJU tuhle kapitolu!!! Joj! Nádherna! A ten konec... Huh....! I ty Hašlere!!! XD
Nemohla jsem z frajerského pohazování patkou a "Tristane! Hašlere! Mentoláku!" :D Tomuhle vážně říkám vražda smíchem! Opravdu§ Naprosto úžasná kapitola...! Já prostě nemám slov, stejně bych se už jen opakovala! Superkalifradžilistikexpijalidózní!!!

2 E. E. | Web | 23. dubna 2013 v 22:19 | Reagovat

Máš nádherný design! :)
Povídka vypadá velice zajímavě .. určitě ji začnu číst :)

3 E. E. | Web | 27. dubna 2013 v 17:59 | Reagovat

Ahoj! :)
Jak ti šlapou králíci? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama