3. Kapitola- Betty

7. března 2013 v 17:51 | Frána |  Temné dobro
Po dlouhé době a další spoustě komplikací tu je další kapitola, tentokrát- jak jsem již zmínila- od Betty (Bětky), která do povídky vnesla spoustu svých nápadů a obrátila tak povídku na ruby. Ne že by to bylo špatné, ale mluvící meče moc nemusím... Ale zase předbíhám, uvidíte sami. A ještě mi dovolte podotknout, že další kapitolu má AEnag (nevím jak vy, ale já se už moc těším ^^).



Třetí kapitola

Klapot kopyt po lesní cestičce naplňoval tíživé ticho. Anitin kůň jako by cítil, že jeho paní trpí bolestí, našlapoval co nejměkčeji. Přesto s každým dopadem jeho nohou projela Anitě hrudí bolest. Sebastian se na ni zepředu skupinky každou chvíli otáčel a s ustaraným pohledem jí přejížděl po zkrvaveném obvazu.
Lesem jeli už asi dvě hodiny a vzduch se začal napňovat teplou vůní nadcházejícího léta a zpěvem ptactva. Anita co chvíli litovala, že jim ten krásný den muselo zkazit hloupé zranění.
Po chvíli, která se Anitě zdála jako nekonečno, vyjeli na prostorné rozcestí. Vedly z něj dvě cesty: doleva malá lesní, podobná té, ze které přijeli, a doprava velká prašná silnice, vedoucí k jezeru, které se blýskalo za stromy. "Poslední šance, Sebe," ozvalo se za Anitou. "Ještě pořád můžeme jet za Mandragorou."
"Už jsme o tom mluvili," odsekl Sebastián, "a dohodli jsme se, že Monika je spolehlivější než nějaká kytka s pochybnou existencí."
"Vsadím se, že i já umím léčit líp než ta tvoje Monika," prskal Zbyšek.
"Jo, a já jsem Rytíř vycházejícího slunce!"
Anita se snažila nabrat dost sil na zásah do hloupého sporu, když vtom zašustily větve stromu, pod kterým stála. Cítila, jak za ní přistála cizí váha. Její kůň se dal do splašeného trysku směrem k jezeru.
Díky svým bojovnickým reflexům nezaváhala ani na moment a silně vrazila vetřelci loket do míst, kde tušila břicho. Osoba ze sebe vydala přidušené "ufff" a pevně se jí chytla kolem pasu. Anitě před obličejem prošvihly zelené pramínky a ona usoudila, že to musejí být buď výhonky, nebo vlasy. Hmátla po svém meči, ale dřív, než mohla tasit, zavolal stejný hlas: "Prosím tě, zastav tu věc!"
To jako myslí Pivoňku? pomyslela si rozhořčeně. Její vztek se ale rychle změnil v zmatení, když se za ní ozval další, tentokrát ženský hlas. "Ty hnido! Ty shnilé jablko na shnilém stromě své shnilé rodiny! Máš vůbec ponětí, do jaké polízanice jsi nás právě dostal, ty špíno?!"
"Tohle není moje chyba! Vždyť jsem spal!"
"To tak sedí, ty koňská kobliho!"
"Drž sakra runu! Máme větší problémy!" štěkl chlapecký hlas.
Anita s rukou na jílci meče šokovaně poslouchala hádku za svými zády. Vtom si uvědomila, že Pivoňka už zpomalila do cvalu a je podstatně klidnější. Zároveň si ovšem všimla, že jí celým tělem projíždí silná bodavá bolest. Zatnula zuby a popotáhla Pivoňce otěže, až nakonec zastavila. Svezla se z koně a roztřesenou rukou hmátla po lektvaru proti bolesti. Lokla si a po chvíli už cítila, jak se jí účinky lektvaru rozlévají po těle. To už k nim docválali Zbyšek se Sebem. Seb seskočil z koně a přiběhl k ní, zatímco Zbyšek vykročil s vražedným výrazem ke krčící se postavě útočníka, který mezitím také slezl z koně.
Jakmile se Anita dost vzpamatovala, Seb utíkal pochytat koně. Anita vykročila ke Zbyškovi, který svým krátkým hobitím mečem mířil na cizince. Zelené výrůstky opravdu byly vlasy. Střapaté, mentolově zelené a obklopující celý kulatý obličej s šedýma očima. Tvářil se poněkud pobouřeně a co chvíli tiše, ale rozzlobeně mumlal: "Ty neužitečnej kráme! Kdybys mi neříkala-"
"S kým přesně mluvíš?" zeptala se Anita hlasitě a založila si ruce na prsou. "A co mělo u všech království znamenat to, co jsi před chvílí předvedl?" Zamračila se na něj.
"Já jsem... no... lovil ve... veverky...? Jo - veverky!" koktal zelenovlasý.
Anita skepticky nadzdvihla levé obočí.
Hlas, který předtím slyšela na koni, zašeptal: "Opravdu skvěle, ty idiote! Jak nenápadné a neprůhledné!"
"Nepomáháš," syknul zelenovlasý zase někam za záda.
"S kým to pořád mluvíš?" zeptal se podrážděně Zbyšek.
"A kdo vlastně jsi?" štěkla Anita.
Teď se mladík ušklíbl. Vyskočil na nohy a podal Anitě ruku. Zrovna když otevíral pusu, aby se představil, zatočila se mu hlava a dosedl zpět na zem.
Sebastian k nim došel a s tázavým výrazem pohlédl na Anitu a Zbyška. Oba pokrčili rameny a podívali se zpět na mladíka, který teď už pomaleji vstával a oprašoval si dlouhý černý kabát.
"Tak tedy. Tristan. Tristan Hašler, dobrodruh na volné noze," zazubil se a pokusil se vyseknout poklonu - ale seknul sebou akorát o zem, protože zakopnul o vlastní volnou nohu.
"Ty jsi opravdu podivný individuum," podotkl Sebastian.
"Jsem tak přitažlivý, že mi ani zem nemůže odolat," zavrčel Hašler.
Zbyšek se vesele zazubil. Seb se taky uchechtnul, ale když viděl, že Anita cizince jenom zpražila pohrdavým pohledem, rychle nasadil odmítavý výraz.
"Pořád nevíme, s kým to mluvíš," podotkla Anita.
"Šrot, krám, ztělesněná otravnost - vyber si!" Hašler poodstoupil a skupinka spatřila velký černý obouruční meč se světlým okrajem a nápisem z run. "A až ti nadávky dojdou, dá se jí říkat i jménem - a to zní Morrigan," procedil skrz zuby.
Anita vydechla obdivem a Sebastian se uchváceně předklonil, aby si meč prohlédl zblízka. Zbyšek si přidřepl, natáhl ruku a chtěl prstem přejet po tmavém kovu, ale Hašlerův hlas ho zastavil. "To bych nedělal. Řekněme, že to štípe."
Zbyšek se na něj tázavě podíval, ale meče se radši nedotkl.
Hašler si povzdechl. "Byl bych vážně rád, kdybyste ji mohli vzít, někam odnést a zahrabat, ale je to marné. Párkrát už jsem ji ztratil, ale vždycky si ke mně zase našla cestu."
"A kdes to vůbec vzal?" zeptal se Sebastian.
"A jak se ti podařilo se o to nezabít?" rýpla si do něj Anita.
"Hej!" ohradil se Tristan Hašler a rychle změnil téma. "A kdo jste vy?"
"Já jsem Anita, tohle je Zbyšek a tohle Sebastian," ukázala na sebe a své společníky Anita. "Ale počkej ještě. Ten meč odpovídal."
"Jo. To je jedna z jejích horších vlastností," zamračil se Hašler na svůj meč.
"Ty nemáš moc co mluvit," ozval se nepochybně ženský hlas s kovovým podtónem. Když mluvila, rozsvítily se runy slabou modrobílou září. "A mimochodem, těch se drž. Aspoň mají mozek - na rozdíl od tebe," dodal hlas.
"Řekl blok kovu," odfrknul si Hašler.
"To pro tebe musí být opravdu ponižující. I 'blok kovu' je na tom líp než ty," řekla Morrigan.
"Hej, hej, hej, vy dva," přerušil je Sebastian, který si všiml, jak Anita sykla a mimoděk se chytla za bok. "Lektvar přestává působit. Musíme se rozhodnout, co budeme dělat." Rozhlédl se. Stáli kousek od široké cesty, za níž se rozprostíralo jezero, a byli asi v půlce vzdálenosti mezi rozcestím a lesem, do kterého mířili.
"No přece pojedete do vesnice, ne? Už jste se snad rozhodli na rozcestí!" řekla Morrigan.
"Po tom snad tobě nic není," zavrčela Anita.
"Omlouvám se, ale hrozně potřebuju, aby se Hašler dostal někam mezi lidi," prohlásila Morrigan. "Už mě tady tahá za sebou kdovíjak dlouho! Pořád chodí sem a tam. Nedovedete si představit, jaká je to nuda, když s vámi někdo v jednom kuse ryje do mechu."
"Hej, počkej - tys tohle plánovala? Do vesnice bych se dostal sám! Už jsem byl na cestě!" ohradil se Hašler.
"Samozřejmě, zlatíčko," odvětila skepticky Morrigan.
Anita věnovala Morrigan soucitný pohled. Potom se pohrdavě zadívala na Hašlera. Zbyšek se rozesmál a Sebastianovi zacukaly koutky, ale rychle se vzpamatoval a zeptal se Anity: "Tak co s ním?"
"Necháme ho tady, samozřejmě! Nehodlám s takovým pitomcem kamkoliv cestovat."
Zato Zbyšek se stále ještě s úsměvem na obličeji prohlásil: "Samozřejmě, že ho berem! Aspoň bude trochu sranda!" A podíval se na Anitu.
"Chceš něco naznačit?" zasyčela na něj.
"Já bych ho radši vzal. Nechat ho tady by se dalo považovat za vraždu," řekl Sebastian s omluvným pohledem upřeným na Anitu.
"Jasně! V dobrodružných knihách vždycky jde družina dobrodruhů někam do lesa, tam potká dalšího dobrodruha, a ten pak jde s nimi, ne?" řekl Zbyšek rozjařeně.
"Co je to za pitomost?" rozzuřila se Anita. "Přece se nebudeme chovat jako dobrodruzi z dobrodružné knihy! Jestli máme někoho vzít s sebou, musíme k tomu mít rozumný důvod!"
"Ale v tom je právě ten vtip! My ho vezmeme - úplně bez důvodu."
"Ještě neřekl, že chce."
"To je jedno. Myslím, že ten tady do ničeho nemá co mluvit." Sebastian a Zbyšek se na sebe široce usmáli, společnými silami vysadili Hašlera i s Morrigan na Sebova koně a Seb se vyhoupl za něj. S hlasitým smíchem vyrazili k lesu. Zbyšek se taky uculoval. Nasedl na poníka a vyrazil za nimi.
Rozzuřené Anitě nezbývalo než je následovat.


"No počkejte!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 7. března 2013 v 21:06 | Reagovat

Už jsem vám všem říkala ve škole (konkrétně teda obě a AEnag, jelikož Betty ve škole nebyla), že tahle kapitola je boží, boží, boží!!! Vtipná, Hašlerovitá (Ach, jak já ho od první chvíle miluju!!!) a prostě suprózní! Pivoňka je dokonalý jméno pro koně! a "dobrodruh na volné noze", který o ty nohy zakopává je nelepší hláška kapitoly! Jo a ještě veverky! Juj, Hašlerek je boží! Samozřejmě ještě mluvící meč, u kterého jsem při cestě domů již vyjádřila svou nejistou kvůli ženskému pohlaví meče. Ale už mi to nevadí, je to dokonalýýý! Achjo, ten Hašler to prostě dodokonalil. Už to bylo dokonalý a teď je to ještě lepšííí! Achjo, moc kecám... Pá!

2 galaxy galaxy | Web | 8. března 2013 v 13:03 | Reagovat

"Jsem tak přitažlivý, že mi ani zem nemůže odolat" :D Vevreky jsou taky cool^^ mečice si mě tedy zatím nezískala, ale Hašler je skvělý, možná ho při fyzyce nakreslím(Muhehehe)

3 Frána Frána | Web | 11. března 2013 v 7:09 | Reagovat

[1]: Hašler mi už tolik nevadí, ale mečici nemám vůbec ráda. I když musím přiznat, že jsem to čekala horší.

[2]: Jenom možná? Betty má jeho obrázků plný sešit :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama