Otázky a odpovědi

26. února 2013 v 19:39 | frana-alrika |  Ze stínu podzemí
Všechny vás moc zdravím a doufám, že jste si užili prázdniny tolik jako já, nebo ještě víc (a kdo je ještě neměl, ať si je užije :) ). Mám tu pro vás další kapitolu Stínu podzemí, ale ještě před tím- Za prvé se chystá další kapitola do projektu, tentokrát od mé kamarádky Betty, takže se připravte na spoustu zelenovlasých Hašlerů, pádů a mluvících mečů! A za druhé mě poslední dobou chytlo kreslení, takže pokud nemáte nic proti, budou teď o něco častěji (než mi přerostou přes hlavu). Tak, to byly dva závažné body a teď tedy ke kapitole- tuto jsem věnovala Cvočce, protože jako jediná (nebo jediná o kom vím) přečetla minulou část a zanechala u ní krásný komentář (moc ti za něj děkuji :)) Myslím, že tímto dílem trochu zkamu, chtěla jsem Roshela nechat ještě chvíli tajemného, ale nešlo to jinak. Řekněme, že minulá kapitola se vyvinula jinak, lépe, než původně měla, ale teď už prostě musím to největší tajemství o něm odhalit (a ani to není nic extra). Jinak tato kapitola je trochu krátká a zkrátila jsem jim dobu cestování, protože jsem nápady vyždímala na spoustě jiných věcí a ač bych ráda, nic nového zatím nevymyslím. Opravdu si myslím, že tato kapitola není nic moc, ale počkejte si na další, ta už bude mnohem akčnější :D





Otázky a odpovědi
U malého dubového stolu seděly tři postavy. Všichni na sobě měli dlouhé pláště (každý jiné barvy) a přes hlavu měli přetažené kapuce, které jim do obličejů vrhaly hluboký, temný stín. Každým zmítal jiný pocit, jeden, který byl oděný v zelené, plál zlostí a v obličeji měl vyčítavost a nedůvěru. Druhý, který měl na sobě modrý plášť, seděl zcela nehybně, s ledovým klidem a jistou otráveností a smutkem v očích sledoval své společníky. A třetí, celý v černém, byl naprosto uvolněný, nohy měl položené na stole a v jeho temných, zlověstných a hlubokých očích se míhalo pobavení. Rty měl zkroucené do úšklebku, ze kterého naskakovala husí kůže.
"Takže ty tvrdíš, že jsi anděl?" Zeptala se nedůvěřivě a zároveň posměšně Marika, která na Roshela koukala zpod modré kápě, jako kdyby se zbláznil.
"Anděl smrti," opravil jí.
"Jo, jasně… A kde jsi přišel o křídla, génie?" odfrknul si Vil, který na něj byl stále naštvaný.
"Chceš vidět křídla? Dobře." Usmál se na něj Roshel a potom si stoupl, poodstoupil od stolu a rozevřel obrovská, černá křídla, která se v posledních paprscích zapadajícího slunce leskla jako ušitá ze sametu. Když je zavřel a zdálo se, jako by celá místnost potemněla. Potom se opřel o krbovou římsu. Viliam jen naštvaně odvrátil hlavu a zkřížil ruce na prsou. Marika si Roshela dál prohlížela s povytaženým obočím.
"Vždy jsem si představovala smrťáka trochu víc… strašidelného." Poznamenala. Na to se jen krátce zasmál. Jistě, že mohl být strašidelnější, ale neměl k tomu žádný důvod.
"A co po nás chceš, podříznout nás ve spaní?!" Znovu se ozval Vil, který se ani nesnažil svou nedůvěru schovávat pod stín zelené pláštěnky.
"Co tě nemá?" usmál se chladně Roshel. Navíc zastával názor, že Mariky by byla na podříznutí škoda. S tou svojí tvrdohlavostí byla celkem okouzlující.
"Od teď mám vás dva na starosti."
"Na starosti? Něco jako hlídací pes?" Zasmál se Viliam, který k němu cítil snad větší nenávist jak k Marice. Všichni se proti mě spikli. S rukama složenýma na prsou sledoval jeho reakci. Ale byl zklamán, protože Roshel se jeho poznámkou nenechal vůbec vyvézt z míry. Dál stál a oba dva si prohlížel jako kdyby byli nějaká atrakce.
"A když nás máš tedy ,na starosti' a vůbec nás nechceš zabít," prohodil Vil posměšným tónem, "proč jsi se proti nám ráno tak oháněl kudlou, co?" Zeptal se a Marika musela uznat, že na tom něco bude.
"Ale prosím tě, to vy jste vystartovali proti mně, pokud si dobře vzpomínám…" Ale ani tohle vysvětlení nepřimělo Viliama přestat ho nenávistivě sledovat. Nesnášel ho, už teď ho nenáviděl z celého srdce.
"Proč nás má na starosti zrovna anděl smrti?" Zeptala se po chvíli mlčení Marika, které to pořád nešlo do hlavy.
"Nikdo jiný tě na starosti nechtěl." Prohodil s úsměvem Roshel, i když sám věděl, že to je jen částečná pravda. Vil nepotlačil škodolibý smích a Marika se zatvářila uraženě. Potom se podívala z okna a když viděla, že už neprší, zvedla se a oba dva ji napodobili.
Viliam vykopal mělký hrob a do něho uložil tělo stařenky. Potom hrob přikryl hlínou. Zvedl vak, ve kterém měl nějaké jídlo, oblečení a jiné potřebné věci, které vzali z domu té nebožky. Příčilo se mu okrádání mrtvých, ale Marika na něj nebrala ohledy a do toho ho Roshel přesvědčoval, že kdyby měla tu možnost, stejně by mu to odkázala, protože jí do smutného života přinesl alespoň na pár chvil radost a to ještě nikdo nikdy neudělal. Nakonec tedy rezignoval. Už v duchu si nadával a říkal si, že by se měl naučit obhájit svůj názor, ale někde hluboko v mysli věděl, že v téhle společnosti to vůbec nebude lehké. Znovu si vzpomněl na svého otce. Nemohl ho nijak ochránit a akorát k němu vedl tu vražedkyni. Marika mu mezi tím, co uvažoval, znovu svazovala ruce silným provazem. Když byla hotová, podívala se na něj a zamávala mu mapou těsně před obličejem.
"Kudy teď?" Zeptala se ho a to ho probralo z přemýšlení. Nepřítomně čapnul mapu a i přes omezené možnosti svázaných rukou se mu podařilo mapu jakš takš rozložit na zemi. Potom bleskově našel kde byli a ukázal tam.
"Můj otec bydlí tady- v Ostravici." Nevěděl, co má dělat, připadal si naprosto zoufalý. Buď ji dovede k jeho otci a ona Filipa s největší pravděpodobností zabije a nebo ji navede někam jinam a Marika si podá jeho. Tiše zaúpěl. Otázka byla, co je lepší. Ztratit svůj život, nebo život blízkého? Nakonec se rozhodl ochránit ten svůj. V duchu se proplesknul za to, že je takový srab, ale na druhou stranu se snažil hájit slabou výmluvou, že Marika musí mít nějaký důvod, aby Filipa nenáviděla. Ale ani tím si nebyl stoprocentně jistý. Doufal, že to nakonec dopadne nějak v jeho prospěch. Jak bláhové to bylo. Ale zatím neměl čemu jinému věřit. Potom se tedy vydali znovu na pouť. Mezi nimi a Ostravicí ležely pouze dva důležité body: Močálový les a pak ještě takzvaný Bouřlivý, ve kterém údajně žili obři. Marika si povídala s Roshelem, zatímco on se je snažil nevnímat. Šel daleko před nimi a i když myslel na to, že by utekl, bál se to uskutečnit, protože věděl, že Roshel s těma jeho dlouhýma nohama a super-schopnostmi by ho dohonil během chviličky. A nechtěl vědět, co by mu udělal potom. Byl v úzkých. Cítil se jako pes zahnaný do kouta, ale věděl, že pes by se na rozdíl od něj alespoň snažil bránit. Potřeboval vymyslet plán a to hodně rychle. Čas se mu krátil, zbývali mu už jen tři dny.

Krásný zbytek dne :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ænag Ænag | E-mail | Web | 17. března 2013 v 18:39 | Reagovat

Začnu těmi špatnými zprávami, protože jinak bych je zapomněla:
1) při popisu těch osob - ...jeden, který byl oděný v zelené, plál zlostí a v obličeji měl vyčítavost a nedůvěru. Druhý, který měl na sobě modrý plášť, seděl zcela nehybně... → ten, který byl oděný v zelené, plál zlostí a v obličeji měl vyčítavost a nedůvěru. Druhý měl na sobě modrý plášť a seděl zcela nehybně, s ledovým klidem a jistou otráveností a smutkem v očích sledoval své společníky. - možná jsem to napsala ještě hůř ;S
2)rezignoval - možná bych tam dala nějaké jiné méně moderní slovo - ale to je jen další detail
3)Trochu mi přijde divné, jak hned Roshela vzali k sobě, "máš nás nastarosti? Tak jo, ale moc nás neotravuj, mimochodem seš hustej frajer" takhle prapodivně to na mě zapůsobilo, ale já jsem blázen, takže to je opět detail.
4) jakš takš → píše se jakžtakž nebo jakž takž
5)zbývali mu už jen tři dny. DNY je kdo? -rod: m. neživ., takže tvrdé Y.
A teď ty lepší zprávičky:) Nádherně si popsala Vilovy pocity na konci moc pěkné, moc.
Možná si to opravdu trochu uspěchala, ale to nevadí aspoň můžu v klidu spát...:)
je škoda, že Ti sem nikdo nenapsala, protože vysvětlení anomálie jménem Roshel je škoda si nechat ujít:p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama