3. Kapitola

18. srpna 2012 v 14:47 | frana-alrika |  Vzpoura chrličů
KONEČNĚ byla třetí kapitola dost čtitelná na to, qabych vám jí sem dala a tak je tady. Jinak, tahle kapitola je o něco delší než ostatní kapitoly a doufám, že nebudete zklamaní, když jste měli tolik času na vymýšlení, co tam doopravdy je. :-)




Dveře se otevřely a dovnitř vniklo světlo pochodně. Eleonoře se málem zastavilo srdce, když uviděla co je za nimi. Místo zdí na levé i pravé straně byly řady kovových tyčí vězeňských cel. Eleonora rychle pohledem začala pátrat po těch tajemných očích. A pak uviděla komu patří. Na levé straně od ní v jedné z cel byl zavřený nějaký člověk. Ne, tohle člověk být nemohl, uvědomila si El. Měl nezdravě bílou, až nazelenalou kůži. Mezi prsty měl plovací blány a kolem pravého kotníku obvázaný řetěz přidělaný ke zdi. Na hlavě měl jen pár vlasů a jeho velké, vykulené, bíle oči mu matně zářily. Vyhublými prsty svíral mříže až mu klouby bělely. Bedlivě je sledoval a zlověstně se na ně usmíval v pološílené grimase. Eleonoře z toho pohledu naskakovala husí kůže. Najedou jako by zapomněla na všechno, na co se svého strýce chtěla zeptat. Dokonce si na chvíli i přestala uvědomovat, že z pevnosti utíká a chce se dostat co nejdříve pryč. Najednou se zastavila. Byla jako ve snu. Najednou nemohla myslet na nic jiného, než na ten pronikavý, hypnotický pohled. Už se chtěla vydat směrem ke kobce toho podivného stvoření, když v tom ucítila na svých zádech něčí ruku. To jí nejenom vyděsilo, ale naštěstí i vrátilo do přítomnosti. Když se otočila uviděla strýce, jak jí druhou rukou pobízí, aby šla dál. Tak se dala zase do kroku, ale tentokrát už se snažila na tu bytost nedívat.

Nějakou chvíli už procházeli vězením. Míjeli spousty "rozcestí" i postraních chodeb, ale oni nezahnuli a drželi stále stejný směr. Šli potichu, ani jeden z nich se neodvážil promluvit. Eleonora si už zvykla na pohrdavé, nenávistné i vražedné pohledy, které je sledovaly. Snažila se nevnímat výkřiky zloby i žádosti o milost, ale při každém pohledu na zubožená, vychrtlá těla odsouzenců, jí zabolelo srdce lítostí. Věděla, že něco museli udělat a za to teď pikají, ale stejně se tomu pocitu neubránila. Pak jí Maxmilián, který už zase držel pochodeň a meč měl zpátky v pochvě, zastavil. Už se nadechovala, aby se ho zeptala proč to dělá, ale on jí gestem naznačil, aby byla zticha. Pak to uslyšela taky. Kroky.
V pevnosti už nikdo nebyl a vězni byli v celách, takže Eleonora nechápala kdo by to mohl být. Pak si ale vzpomněla před čím vlastně celou dobu utíkají.
"Jedno z těch zvířat nás muselo sledovat," zašeptal jí do ucha.
"Ale,…ale co budeme dělat? Obyčejnými zbraněmi jim nejde ublížit," odpověděla mu a snažila se být při tom potichu. Ale přitom zase začínala panikařit a do očí se jí začaly drát slzy při vzpomínce na nedávné události.
"Pojď." Řekl Maxmilián, chytil jí za ruku a rozběhl se chodbou. Měl mnohem delší nohy než Eleonora a tak za ním zase jen tak povlávala a myslela jen na to aby nezakopla. Přes své hlasité oddychování a splašený tlukot srdcí málem neslyšeli, že i to stvoření za nimi se dalo do běhu. Eleonoře to připadalo jako v nějaké noční můře: běželi, seč jim síly stačily, ale stejně slyšeli jak je dohání. To už snad nemůže být horší! Křičela v duchu, ale to si jen myslela. Běželi jen chvíli, než dorazili do místa, kde chodba končila.
"Co…co…CO? Slepá chodba? Co tady dělá SLEPÁ CHODBA? To ne,…to… to…ne," drkotala zatímco si prohlížela stěnu.
Maxim mezitím volnou rukou začal prohmatávat zeď. I na něm bylo vidět že se cítí nejistě a že má strach. Ano, má STRACH. To bylo asi poprvé co si to přiznal. Vězni na ně zírali jako na blázny, ale i jim se strachy začaly klepat kolena, když se ze tmy ozvalo zlověstné vrčení. Maxmilián se otočil a posvítil na místo, odkud vycházelo. Opravdu tam číhalo jedno z těch zvířat co Eleonora viděla už dnes ráno. Oči mu žhnuli nenávistí a cenil na ně své bělostné tesáky. El si najednou vzpomněla, že ještě pořád drží tu dýku, co jí její strýc dal. Nechápala, kde se v ní ta odvaha vzala, ale najednou byla odhodlaná, bít se do posledního dechu. Uchopila dýku oběma rukama a napřáhla jí proti zvířeti. Pokradmo se podívala na strýce, který dál prohmatával stěnu. Pak se zdálo že našel co hledal. Sám pro sebe se usmál, když uviděl, že se na stěně pomalu objevují další dveře. Vypadaly stejně jako ty předešlé, ale neměli tam to okénko. Hodil pochodeň proti zvířeti, které se k nim zatím dost výrazně přiblížilo a oběma rukama zatlačil do dveří. Když se otevřely, chytil Eleonoru za paži a vtáhl jí za sebou dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se na ni zvíře chystalo skočit. Pak dveře zase zabouchl a přitiskl se k nim zády dokud se zase nerozplynuly.

Ela uklouzla po vlhké podlaze chodby vytesané do kamene, a skončila po pás ve vodě, která nejspíš už před mnoha lety zaplavila tyto podzemní prostory.
"Nemůže se nějak dostat dovnitř?" ptala se, zatímco se snažila uklidnit svůj splašený tep.
"Myslím- a doufám, že ne," řekl znaveně. Eleonora si začala prohlížet, kam se to vlastně dostali, ale kvůli tomu, že tu byli naprosto po tmě, to bylo dost obtížné. Vypadalo to na přírodní jeskyni, ale fakt, že věznice se sem na tuto chodbu přímo napojovala, této teorii trochu odporoval. Mohla to být jen náhoda, pokrčila El v duchu rameny, ale stejně se jí to nějak nezdálo.

Ještě chvíli tam seděli a potom se vydali dál. Po tmě se brodili studenou vodou, která jim sahala až po kolena, ale brzy zjistili, že dno jeskyně se zvolna svažuje a voda jim tudíž sahá každou chvíli o kousek výš. Teprve teď sebrala Eleonora odvahu promluvit.
"Co myslíš, že jsou zač, strýčku?" zeptala se potich, jakoby měla strach že ji někdo uslyší.
"Já nevím, ale doufám že o nich něco najdu v mé knihovně. A… El? Mohl bych tě o něco poprosit? Neříkej mi strýčku, připadám si starý." Řekl a usmál se na ní.
"Dobře strý… Maxi," řekla a zrudla. Byla ráda že je tma a on to nemůže vidět.
"Ještě mě zajímá pár věcí. Tak zaprvé: Co jsi dělal v pevnosti, když začal ten útok? Myslím tím, proč jsi tam byl?" zeptala se Eleonora když vyrazili.
"Přece víš že každou neděli jsou v podhradí trhy. Byl jsem trochu nakupovat," zasmál se Maxmilián.
"Aha. Ale proč jsi mě tedy šel potom hledat?" nechápala stále El.
"Když jsem nakoupil, řekl jsem si že svého bratra navštívím, ale pak začal ten útok. Tvůj otec mě poprosil abych tě vzal ke mně domů, alespoň než to šílenství skončí. Pak si pro tebe přijde." Na tohle neměla El už sílu odpovídat. Jak by mol přijít? Jak, když padl v pevnosti? No, možná ještě žije, vedla si v duchu Eleonora v duchu dál svůj monolog. Ale jak? Vždyť ty potvory nejde lidskými silami zabít a z pevnosti by utéct nestihli. Ale, co když…

Voda jim sahala až k pasu, když se chodba začala zužovat.
"AU! Do háje!" zanadával Maxmilián potom, co narazil do zdi jeskyně.
"Co se děje?" Ptala se hned Eleonora, když ho došla.
"Nic, jen tady chodba zatáčí. Pokud se tomuhle dá říkat chodba," stěžoval si ukazujíc na úzkou puklinu po levé straně. Ela se šla blíž a pak opatrně nahlédla dovnitř.
"Vidím východ," hlásila nadšeně. "Ale ta štěrbina je moc úzká, než abychom šli rovně nebo vzpřímeně. Budeme muset jít bokem a ty se budeš muset nějak… skrčit." Otočila se k puklině bokem a začala se soukat dovnitř. Trochu dřela hlavou o strop a to nebyla ani zdaleka tak vysoká jako Maxmilián. Ten se mezitím snažil vecpat se do pukliny taky, ale kvůli jeho výšce to šlo špatně. Nakonec se mu to podařilo, ale musel být dost pokrčený. Hlavu měl skloněnou až na hruď a i tak musel mít mírně pokrčená kolena. V duchu supěl a proklínal ty, kteří postavili tuhle chodbu. Pak se Eleonora dostala konečně ven z jeskyně. Stála v řece, jejíž tok se pohyboval tak pomalu, že skoro stál. Kolem byly listnaté lesy a v korunách stromů se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce. I přes to, že už bylo pološero musely jejich oči přivyknout světlu. I Maxim už byl venku z jeskyně. Pak si sebe i Eleonoru prohlédl. Byli špinaví, rozcuchaní a mokří. Eleonora se začala z ničeho nic nezadržitelně smát.
"Jsme živí a konečně venku! Díky, díky Maxi!" Řekla a objala ho. Když jí došlo, co právě udělala, rychle se od něj odtáhla a zrudla, jak ještě nikdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ezlo Ezlo | Web | 18. srpna 2012 v 17:14 | Reagovat

Nooo... Tak útěk jim vychází (zatím)... A proč by ale El nemohla strejdu obejmout? Max je mi kapitolu od kapitoly sympatičtější 8-)
Tak co je čeká teď, že jo, je otázka... Ačkoli těma očima jsi mě trochu zklamala, noo ;-)
Ale co, je to fááákt napínavý a promiň, dneska se na nic delšího nezmůžu (jsem po túře xD )
Znovu smekám nad tvým pisatelským umem :D  :D  :D

2 frana-alrika frana-alrika | Web | 18. srpna 2012 v 18:01 | Reagovat

Děkuji ti. Jinak, chtěla bych tě poprosit aby jsi si přečetla článek "Moje příprava na Vánoce" a komentářem mi poradila, co ti mám vyrobit. Díky :-)

3 zajecov1234 zajecov1234 | Web | 19. srpna 2012 v 18:44 | Reagovat

Zatím je to fakt úžasný . Útěk (jak už psala Ezlo ) jim zatím vychází . Moc se mi to  líbí . Jak už mi máma řekla na psaní knížek máš asi nadání . Fakt je to moc hezký . Doufám že brzo zveřejníš další kapitolu  .
Jinak mohla bys mi říct : Máš nějakou inspiraci nebo si to prostě vymýšlíš ?????Jestli to je jenom tvoje tvorba ( ikdyby nebyla ) je to úžasný . Typnu si že se to všem líbí .( nebo aspoň kdo to četl )
Fakt jako Ezlo , smekám nad tím co si zatím napsala . Já bych to v životě nenapsala !!! :-D

4 Anonym Anonym | 19. srpna 2012 v 18:46 | Reagovat

Právě jsem si přečetla další kapitolu a je to opravdu úžasný . I bratrovi se to líbí. Opravdu tě chválí a já též . Na další kapitolu se těším . Skvěle popsaný útěk . :-D

5 frana-alrika frana-alrika | Web | 19. srpna 2012 v 20:13 | Reagovat

Už jsem zase celá rudá. Moc děkuji za ty  krásné komentáře.

[3]: Doopravdy si jen vymýšlím a doopravdy je to jen moje tvorba, ale moc děkuji. :-P

6 Ænag Ænag | Web | 26. srpna 2012 v 22:11 | Reagovat

Hmm velmi pěkné, překrásné atd.......Nice! Mám takový pocit, že jsi nedávno četla HU anebo je to ítm, že jsem ho četla já... Překrásně napsané, myslím, že kdybych chtěla něco napsat (což chci), považovala bych toto za vrchol! To měla být pochvala a poklona :)! Jsem nadšená, je to asi to nejlepší, co jsi kdy napsala (neber to jako urážku:)).
Furt mi to připomíná styl Flanagana, ale ten má delší kapitoly, ale pro tajné noční čtení jsou ty kratší lepší a já vždycky na konci zapomenu, co jsem Ti to chtěla napsat :)

7 galaxy galaxy | Web | 29. srpna 2012 v 13:16 | Reagovat

Wáu, je to čím dál lepší, vážně. Na začátku jsem si říkala, co z toho vyleze, ale je to opravdu báječné, skwělé!

8 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 31. srpna 2012 v 21:13 | Reagovat

Mě přijde Max jako nějakej její kámoš, než strejda! A ty oči! Ten popis mi evokoval Gluma! XD No honem, honem musím na další kapitolu!!!! :-)

9 fantasy-poviidky fantasy-poviidky | Web | 30. dubna 2013 v 8:52 | Reagovat

Páni. Krásná kapitola. Při jejich útěku mi úplně naskočila husí kůže! Tvůj styl je úplně úžasnej. Já nikdy nevím jak mám popsat nebezpečný situace tak aby se to dalo číst doopravdy rychle a při tom si zároveň představovat např. ten útěk, ale u tebe mi to šlo úplně samo :-).....teď nwm jestli si pochopila o co mi šlo, ale to nevadí.. Skvělá kapitola!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama